Divé ženy v Lázích

     Ke vzniku pověstí o divých ženách daly v severomoravském kraji podnět i hrůzné zážitky lidí ve válečných dobách, zejména v době války třicetileté.
     Kníže Karel z Lichtenštejna, který se skoro hned na počátku třicetileté války stal jedním z nejmocnějších pánů nad lidem severní Moravy, byl přísný katolík. Jakmile začal vládnout svým četným panstvím, vydal nařízení, že všichni jeho poddaní se do určité lhůty musí přihlásit ke katolické víře, nebo se musí vystěhovat.
     Dosti lidí se z jeho panství vystěhovalo, ale dosti bylo i těch, kteří se sice na oko ke katolické víře přihlásili, leč ve svém nitru zůstali věrni víře českobratrské. Tajní nekatolíci se prý k pobožnostem z celého okolí scházívali v hlubokých lesích, nejčastěji v Lázích u Jakubovic. Domnívali se, že tady jsou v bezpečí.
     Avšak panští zvědové je vyslídili a jedné noci je v Lázích obklíčili a zajali. Zatím co vojáci svazovali zajaté muže, ženám se podařilo uprchnout. Utekly do sousedních lesů v Lísku a odtud domů.
     O zajatých mužích bylo hned rozhodnuto. Buďto se zřeknou své víry, nebo budou na místě popraveni. Bratři zvolili raději smrt. Vojáci jim rozvázali pouta, kázali jim chopit se motyk a lopat a vykopat si vlastní hrob.
     Když byly hromadné hroby vykopány, bratři se spolu rozloučili, vystoupili z vykopaných šachet na okraj lesa, kde je vojáci oběsili. Jejich mrtvá těla pak prý naházeli do tří vykopaných šachet a zasypali hlínou.
     Když se o tom zločinu dověděly ženy popravených mužů, zhrozily se tak, že vzaly své děti a to nejnutnější, co měly, a uprchly do lesů, kde se skryly v neproniknutelných houštinách. Přebývaly tu ve vyhrabaných doupatech, v dutých stromech, v jamách, pod přístřešky bludných balvanů, o hladu, v cárech.
     Do vesnice se vrátit neodvážily, protože vojáci po nich ustavičně pátrali a bez milosti je zabíjeli.
     Jenom v noci a někdy i v pravé poledne, když vojáci a panští drábové seděli u oběda nebo spali, se uprchlé ženy jako stíny ploužily křovinami po mezích a podle potoků k lidským příbytkům a prosily o trochu jídla. Sotva něco dostaly, prchaly zpět do svých úkrytů, aby je nikdo nezahlédl.
     Děti uprchlých žen by si útrpní lidé v mnohých chalupách rádi vzali za vlastní, avšak ne všecky ty ubožačky se chtěly od svých dětí odloučit, a také děti nechtěly odejít od svých matek. Proto skoro všechny děti a všechny matky schované v Lísku hladem, zimou a nemocemi šmahem umíraly. Jenom ty nejodolnější se udržely delší čas při životě a jejich vyzáblé stíny se objevovaly dál kolem vsí, čekajíce němě na kus žvance. Mnozí lidé jim jídlo potají kladli na jistá místa v okrajích lesů ze strachu, aby nebyli přistiženi při podpoře pronásledovaných jinověrců. Byli však i takoví, kteří se ubohým bytostem z lesů vyhýbali a báli se jich, zvláště když se o těch ubožácích začalo mluvit jako o divých ženách a polednicích, divousech, kteří chodí v poledních a v půlnočních hodinách po vsích, kradou děti a odnášejí je do lesa. Podnět k takovým řečem dal případ, že kterási z ubohých žen po ztrátě vlastních dětí zešílela a z touhy po dětech v jedné vsi malé dítě skutečně ukradla a odnesla je do lesa.
     Takové dítě, jak se pak vyprávělo, když je po čase lidé v lese chytili, se zpočátku chovalo jako chycené divoké zvířátko, nemluvilo, lidem se zuřivě bránilo, škrábalo je, kopalo a hryzlo. Lidé je museli mít jistý čas zavřené i uvázané a hlídat je, dokud lidskému příbytku a styku s lidmi nepřivyklo.

Předchozí       Další