Můra

     Uprostřed vsi stála chalupa, jejíž majitel se chtěl vystěhovat do města. Když ohlásil, že chalupu levně prodá, odněkud přišla neznámá žena a chalupu si koupila. Se skrovným nábytkem si přivezla jen pár slepic a jinak se zabývala šitím.
     Aby si nějaké šití sehnala, zašla občas do sousedství k selkám a chalupnicím na táčky, porozprávěla s hospodyní a při té rozprávce se nenápadně nabídla, že by dětem nebo hospodyni, kdyby potřebovala, něco ušila. Hospodyně byly rády, protože skoro žádná z nich při práci v hospodářství neměla ani chvilku kdy vzít do ruky jehlu a sobě nebo dětem něco spíchnout. Snad jenom v neděli by některá mohla chvíli šít a opravovat, ale to si zase žádná netroufala, aby ji lidé nepomlouvali, že prací znesvěcuje sváteční den.
     Selky, aby se švadleně odměnily i jinak než penězi, když přišla s ušitou košilí nebo se zalátanými kalhotami, pozvaly ji ke stolu a nabídly ji pohoštění. Měly švadlenu za velice skromnou osobu, protože ona sama nikdy po nabízeném jídle, které hospodyně postavila na stůl, ani nesáhla a nic si nevzala dřív, dokud jí hostitelka nabízené jídlo sama nenaložila na talíř nebo jí buchty s talířem po stole nepřistrčila s výzvou, aby si jen vzala. Teprve po takovém nabídnutí si švadlena kousek jídla vzala, poděkovala a odešla. V jejím zdráhání nikdo neviděl nic jiného než švadleninu ostýchavou skromnost.
     Avšak brzy po jejím příchodu do vesnice zpozorovali lidé zvláštní úkaz. Hned ta, hned ona starostlivá panímáma si postěžovala, že se některé její dítě, vždycky jiné, v noci dusí, ztěžka dýchá a křičí ze spaní, a když se probudí, je malátné, zpocené a na prsních bradavkách nebo na krku má malé krvavé tečky.
     Zpočátku těm řečem nevěnoval nikdo pozornost, ale když se případy pořád v rodinách opakovaly, začalo lidi zajímat, od čeho by to mohlo být.
     Místní vědma, stará Šumbaláková, vyhlášený znalec léčivých bylin a všelijakých prostředků proti nemocem, uřknutí a čárům, byla přesvědčena, že děti chodí dusit a vysávat z nich krev ve spánku můra. Radila postiženým matkám, aby stavení i světnici, kde děti spí, navečer dobře zamykaly, klíč ze zámku nevytahovaly, protože můra vleze do domu i klíčovou dírkou, aby před spaním postavily ke dveřím pometlo metením vzhůru, jinak že se proti můře ničím neubrání. Radila jim také, aby žádnému člověku, který k nim přijde na návštěvu, i kdyby o to požádal, nic nepodávaly, nic k němu nepřistrkovaly, protože takový člověk může mít moc v noci se přeměnit v můru a může přijít dusit lidi a vysávat jim krev.
     „Takový člověk,“ říkala Šumbaláková, „za to nemůže. Ve dne žije a pracuje jako jiní lidé a v noci po usnutí, aniž o tom ví, vychází z domu jako můra, všelijak se proměňuje, a tam, kde mu jednou něco podali nebo přistrčili, chodí mořit lidi tak dlouho, dokud se mohou hýbat. Takoví lidé den ze dne schnou a cítí se malátní, dokud neumřou.
     Můrou se obyčejně stává člověk narozený s několika zuby. Když se takovému děcku zuby hned po narození nevytrhnou, zuby se zašpičatí a pak sotva znatelnou rankou na krku můra těmi zuby vysává krev tomu, na koho si zasedne. Stane-li se, že můra v podobě kočky, nočního motýla nebo netopýra je přistižena, něčím se prozradí, lze se jí zbavit tím, že se jí třeba něco slíbí – bochník chleba, buchta nebo cokoliv jiného, ale musí se jí to položit na stůl do pravého rohu. Ráno pak skutečně přijde člověk – můra a slíbenou věc si vezme. Potom se v domě už víckrát neobjeví. Není-li však slíbený dar v pravém rohu stolu, ani si ho nevšimne a lidi trápí dál.“
     Po tomto zevrubném poučení se lidé ve vsi rozpomínali, kdo u nich kdy byl na návštěvě a komu něco podali nebo přistrčili. Všecko se shodovalo s návštěvami přivandrovalé švadleny. Lidé proti ní pojali podezření a dávali si na ni pozor.
     Právě v těch dnech měla s můrou největší trápení švadlenina nejbližší sousedka. Ta jednoho večera, než šla spát, zametala ještě světnici a na zemi našla stéblo slámy. Sebrala je a vyhodila na dvorek. Potom zamkla dům, uložila děti ke spaní a dala se chvíli do látání punčoch. Když punčochy zašila, chtěla zamknout světnici a postavit ke dveřím pometlo metením vzhůru, jak to radila stará Šumbaláková. Tu vidí, že stéblo, které před chvíli vyhodila na dvorek, trčí zpolovice v klíčové dírce zámku u světnice a pomalu se souká dovnitř. Chytila stéblo, chtěla je z klíčové dírky vytáhnout a podívat se na ně. Šlo jí to však ztuha. Stéblo kladlo značný odpor a nakonec se jí v prstech přetrhlo. Žena oba kousky opět vyhodila na dvůr, zamkla a šla si lehnout.
     Její děti té noci klidně spaly a také v obci tu noc nikoho můra netlačila. Ale kolem poledne nesla kterási selka švadleně šití a vzápětí nato vyběhla z její chalupy s velkým křikem a svoláváním lidí, aby se šli na tu švadlenu podívat, že leží v posteli mrtvá, na půlky přetržená.
     Protože ve stavení u švadleny nebylo ničím hnuto, lidé se divili, jak k tomu mohlo dojít. Ale vědma Šumbaláková jim všecko vysvětlila:
     „To stéblo, které lezlo klíčovou dírkou na sousedčiny děti do světnice, byla můra – švadlena. Sousedka stéblo přetrhla, proto je také švadlena přetržená.“
     Prohlédli mrtvé švadleně zuby a viděli, že její špičáky jsou tenké jako špendlíky a ostré jako jehly. Uvěřili, že se švadlena v noci proměňovala v můru a trýznila lidi. A věřili tomu tím víc, když byl po její smrti ve vesnici s můrou nadobro pokoj.

Předchozí       Další