Hastrman ze studny
Hastrmani bývali někdy šibalové, někdy dobráci. Za trochu vařeného nebo pečeného jídla, které si pod vodou nemohli připravit sami, se lidem odměňovali, za ubližování se lidem někdy krutě mstili. Bývalo prý lepší vycházet s nimi po dobrém.
Na dvoře jednoho statku byla roubená studna, zakrytá šindelovou stříškou, aby do ní nepršelo. Voda ze studny se čerpala dřevěným okutým džberem zavěšeným na řetězu a vytahovala se rumpálem s klikou.
Jednou ráno prý šla hospodyně do studny pro vodu a vidí, že studna je celá opentlená. Na stříšce, na džberu a na rumpálu vlálo plno barevných pentliček, fáborů, rovných a všelijak zvlněných a uměle spojených, že bylo radost se podívat.
Selka byla moudrá žena a pochopila, kolik uhodilo. Dala si dobrý pozor, aby stála na suché zemi, vzala suché hrábě, aby se pentlí nedotkla rukou, všecky pentlíky hráběmi pečlivě odhrnula stranou, nabrala vody, uvařila k snídani kyselo, obětovala lžíci a plechový talíř, vrchovatě ho naplnila polévkou a postavila na studnu.
Zatím se vzbudil i hospodář, nasypal koním do žlabu obroku, hodil jim za žebřík sena, posnídal a chtěl jít napájet. Teprve nyní mu selka řekla, co u studny viděla a co udělala.
„Ke studni zatím nechoď,“ pravila. „Počkáme chvilku a uvidíme, jestli jídlo z talíře zmizí. Přistěhoval se k nám odněkud hastrman, nesmíme si ho popudit, aby nám neškodil a nevyváděl.“
Hospodář s hospodyní souhlasil. Chvíli počkali a potom se šli podívat. Pentličky a fábory byly pryč. To viděli už z daleka. A na roubení studny stál prázdný, do čista vylízaný talíř od kysela.
„Chvála pánubohu,“ oddechla si spokojeně selka. „Budeme mu každý den dávat trochu jídla a on nám neublíží,“ doufala hospodyně.
Od té doby vždycky ráno, hned jak šla pro vodu, hastrmanovi trošku něčeho přinesla. Hastrman nebyl vybíravý. Spořádal všecko do posledního drobečku. Za to se nikdy neukázal, na nikoho nepouštěl hrůzu, nikoho nepřimrazil, zkrátka netropil žádnou neplechu a kromě paní selky a hospodáře nikdo ze statku ani z vesnice nevěděl, že v jejich studni je hastrman.
S hastrmanem žili v pokoji hezkou řádku let. Možná, že se hastrman ve studni už ani nezdržoval, možná, že si tam chodil pro jídlo a bydlil buď v rybníku za rychtou, nebo v rybníku na Sychrově. Ani hospodář, ani hospodyně sami nic nevěděli, protože hastrmana nikdy ani okem nespatřili a ani po něm nepátrali. Nebyli zvědaví, byli rádi, že jim dá pokoj. A nejen to. Pozorovali, že od té doby, co si k nim hastrman chodí pro polévku, jim ani jedna slípka nezanášela, ani jedno kuřátko, housátko, kachňátko, kůzlátko, jehňátko se jim nezaběhlo a nezahynulo, klisny, krávy, ovce, kozy a prasnice jim rodily zdravá mláďata, na zahradě mívali i za suchých let trávu až po pás a sekli ji čtyřikrát do roka. Ovoce mívali tolik, div že se stromy pod tíhou plodů nepolámaly, a krávy dojily tolik mléka, kolik si hospodyně před tím nikdy nepamatovala.
Přišel však čas, kdy se rázem všecko změnilo. Syn se oženil, přivedl na statek novou hospodyni a staří odešli do výměnku. Dokud stará hospodyně mladým pomáhala a chodila ráno sama do studny pro vodu a přinášela na roubení studny talíře s polévkou, bylo dobře.
Jednoho rána však, když stará hospodyně postavila na studnu pro hastrmana jídlo a odešla, vyběhla pro vodu ke studni i mladá. Jak tak běží s putýnkami v rukou, pohlédne na studnu, zůstane stát jako přibitá a vyjekne:
„Hastrman. Počkej, potvoro, já ti dám.“
Hastrman na roubení studny zrovna vylizoval talíř.
Mladá hospodyně sebrala na dvoře kámen, třikrát na něj plivla, pokřižovala ho a prásk, hastrmanovi rovnou do talíře. Talíř vyletěl na dvůr, za ním lžíce a ze studny přes roubení vystřikla voda. Pak popadla talíř a lžíci, vzala vidle a lžíci s talířem zakopala do hnoje. Když se později stará hospodyně po talíři a lžíci sháněla, nevěsta jí vypověděla svou ranní příhodu i to, jak s talířem naložila. Stará hospodyně jenom starostlivě vzdychla:
„Holka zlatá, to jsi neměla dělat. Za to se nám hastrman pomstí.“
„Cože?“ odsekla jí snacha. „Takovou stvůru strpět na dvoře? Nic mu nedám, studnu vykropím, aby k ní neměl přístup. Ať táhne ke všem čertům,“ křičela.
Stará hospodyně přestala mladé domlouvat a zkoušela potají hastrmana usmířit. Stavěla mu ke studni polévku v kamenném hrníčku, ale hastrman se už polévky ani nedotkl. Z toho stará selka viděla, že se hastrman hněvá a odstěhoval se jinam.
„Jen aby se nemstil,“ říkali si staří starostlivě a hastrmanova odchodu jim bylo upřímně líto.
Netrvalo dlouho, a čeho se obávali, začalo se plnit.
Výměnkářům sice slípky dál dobře nesly, kozy dojily, kuřata se neztrácela a v noci je ze spánku nic nerušilo. Zato však u mladých se pořád dělo něco nedobrého. Hned si kůň zlomil nohu, hned krávy potratily, málo dojily, hubeněly, stromy uschly, ovoce nerodily, trávy bývalo málo, každou chvíli se něco ztratilo a v noci nebyl nikdy v domě klid. Slyšeli bouchat na dveře, a když otevřeli, za dveřmi nikdo nebyl. Z chléva bývalo slyšet hluk a bučení, z maštale dupot a ržání koní, hned něco hvízdalo v komíně, harašilo v kamnech, pod okny jako by hrčel vůz po hrbolaté dlažbě, na dvoře vyli psi a mňoukaly kočky, v noci samy od sebe se začaly otvírat a s boucháním zavírat dveře, v oknech řinčelo sklo, na plotně o sebe cinkaly hrnce, v zahradě se samy od sebe začaly třást koruny jabloní a hrušek, všecko ovoce spadlo, ačkoliv nevál ani nejmenší větříček. Nakonec to došlo tak daleko, že mladá selka začala výměnkářům závidět a měla na ně špičatou hubu. Kdopak prý ví, kam se jejím slípkám ztrácejí vejce. Jak prý to přijde, že starým slepice tolik nesou a ona že sotva sežene jedno vajíčko do polévky. To prý není samo sebou, a ona že dobře ví, kam se její vejce ztrácejí, když oni jsou na poli a staří doma. A kdopak jiný prý by v noci chodil naschvál střásat ovoce, než ten, kdo to má nejblíž.
Staré rodiče tak neomaleně vyslovené podezření velmi mrzelo. Zavřeli se do svého výměnku a mladým se raději vyhýbali. Mladí přehradili dvůr a nechtěli staré rodiče pustit ani do studny pro vodu. Bylo po dobré shodě a u mladých šlo všecko od desíti k pěti. Ani malé děvčátko, které se jim narodilo, nesmělo chodit k dědečkovi a k babičce, ačkoliv je mělo moc rádo a oni by mu byli snesli modré z nebe.
Neshoda trvala několik let. Mezitím děvčátko vyrostlo, bylo mu už osm let. Hrálo si s panenkami, strojilo si je do hezkých šatiček a svazovalo jim vlásky červenými pentličkami. Bývalo dost často samo doma. Muselo hlídat housata a dávat pozor na malého bratříčka, zatím co rodiče pracovali na nedalekém poli. Jednoho jitra, když malý bratříček v kočárku spal, si děvčátko jako obvykle hrálo na dvoře se svou panenkou. Znenadání spatřilo na studni plno krásných barevných pentliček, všelijak spolu spletených v kolečka, růže a kvítky. Rozběhlo se radostně ke studni, rozpřáhlo náruč a chtělo si té krásy nabrat co nejvíc. Sotva se však ručkama dotklo barevné nástrahy, pentle, jako by to byly živé ruce, děvčátko pevně ovinuly, uchopily je a zmizely za roubením i s děvčátkem, které si snad ani nestačilo uvědomit svůj hrozný osud.
Hned nato v korunách stromů zakvílela vichřice, jakou v té obci nikdo nepamatoval. Blýskalo se a hřmělo, stromy ohýbaly koruny až k zemi, vichr skučel, hvízdal, zvedal ze země prach, nastalo, jak se říká, hotové boží dopuštění. Ale zároveň se stala divná věc. Po bouři ani jeden strom nebyl zlomen, ani jeden list nebyl serván, bouře pouze zahnala lidi z polí domů a nikomu a ničemu jinak neublížila.
Mladá selka v jakémsi zlém tušení běžela domů a pořád volala úzkostně na muže:
„Neslyšíš? To naše Hanička naříká. Pospěšme si, snad se jí nic nestalo.“
Na dvoře v kočárku malý synáček klidně spal, ale po Haničce ani památky. Volali ji, poptávali se po ní, hledali ji. Jejich dcerušky nebylo. Potom spatřili u studny pohozenou panenku a zlé tušení jim zmrazilo srdce. Podívali se do studny a tam na hladině plavalo čelem nahoru jejich děvčátko, držíc v ruce chomáč pestrobarevných pentlí. Podle nich poznali, jak se jim zapuzený vodník strašlivě pomstil.
Haničku pochovali, oplakali, studnu – protože se v ní utopil člověk – zasypali a žádný hastrman se potom už široko daleko víckrát neukázal.
Tak to aspoň v Horních Studénkách vyprávěly babičky dětem, když lezly po roubení studní a vozily se v nich na okovu.