Konec cechu šilperských hmatáků
V roce 1742 potkalo městečko Šilperk velké neštěstí. Jednoho dne tam do hospody na rynku přišel host a poručil si usmažit vajíčka. Hospodská mu je ukuchtila, chtěla mu rychle posloužit. Ve spěchu odložila vařečku blízko ohniště, a zatímco nalévala hostovi pivo, vařečka se vzňala, uhel z ní spadl do třísek u pece, od třísek chytla podlaha, od podlahy dřevěná hospoda, od hospody pak vzplál jeden dům za druhým, až celé město lehlo popelem.
Na nešťastníky sbíral celý kraj milodary, peníze, šatstvo, prádlo, obilí, seno, slámu, zkrátka co kdo dal, aby neumřeli hlady. I kníže pán je obdaroval a šel za ně prosit o dárek samotnou císařovnu do Vídně.
Císařovna mu vyhověla, politovala jeho poddané, ale když mu podávala peníze pro pohořelé, řekla:
„Tady má, Wencl, trochu zlata pro ty svý Šilperáky, ale to zlodějský špásování na jarmarcích tam u vás nahoře musí jednou přestat. Právo je právo a žádnej špás. Pamatoval si to a hleděl to zarazit. Není třeba, aby tebe a celý panstvo zesměšňoval šikovnej zloděj.“
„Tak až do Vídně na mě chodí žalovat císařští špiclové,“ pomyslil si kníže Lichtenštejn. Políbil císařovně ruku, poděkoval a odešel. Když se vrátil na své panství, vydal nařízení, že se cech zlodějů žertéřů rozpouští a na jarmarcích se mu zakazuje vystupovat.
Mistra Michala si však kníže přesto velice vážil a někdy si ho zval i na zámek, když tam měl na návštěvě své nejlepší kamarády, aby je Mistr Michal svými kousky trochu pobavil.