Fajrmón
Na severní Moravě odedávna žili pohromadě Češi a Němci. Těsné sousedství obou národností způsobilo, že v řeči českých obyvatelů severní Moravy bývalo slyšet dost zkomolených německých slov, jako je třeba „fajrmón“ – ohnivý muž.
Ve fajrmóny se podle vyprávění starých pamětníků měnili po smrti nepoctiví lakomci, kteří za života zhřešili tím, že potají přesazovali hraniční kameny mezi svými a sousedovými pozemky, aby si přivlastnili kus cizí půdy. Po smrti prý pak jejich duše neměly v hrobě pokoj a za trest musely v podobě ohnivého sloupu bloudit po falešných hranicích, nosit v náručí ony hraniční kameny a hledat místo, na němž byl pych spáchán, tak dlouho, až se našel neohrožený člověk a na to místo jim ukázal.
Jeden fajrmón strašil v lese Zborovci v katastru obce Svébohova.
Jednou, právě v půlnočním čase, se tudy vraceli z Prostějova dva formani, sedlák Vokřap a jeho čeledín, vysloužilá vojna, Vojáček. Před tím, než se vydali na cestu Zborovcem, odpočívali chvíli ve svébohovské hospodě. Hasili žízeň a trochu si přidávali i na kuráž, protože oběma bylo úzko z pomyšlení, že by se v lese mohli setkat s fajrmónem.
„Nejezděte, počkejte tady do rána,“ zrazoval je od další cesty hospodský i hosté, kteří tu seděli, ale sedlák Vokřap, když měl pod čepicí, se rád chvástal, že se nebojí ani čerta, a ačkoliv se ve skutečnosti přece jenom bál, smál se: „Kdo se bojí, nesmí do lesa. Já se nebojím.“
Furiantsky zaplatili útratu a jeli. Vojáček šel vpředu u koní a Vokřap za vozem. Už minuli osamělý mlýn, přejeli i potok. Pořád nic. Až najednou v místech, kde se lesní cesty dělily, se koně sami zastavili a ne a ne jít dál. Vtom už Vojáček i Vokřap spatřili v lese ohnivý sloup a slyšeli volání: „Kampak ho mám dát? Kampak ho mám dát?“
Vojáček držel koně za uzdu, ohlédl se za vůz a viděl, jak Vokřap v levé ruce drží čepici, pravou rukou se pořád křižuje a drmolí: „Vejménuotceisynaiduchasvatéhoamen, vejménuotce- isynaiduchasvatéhoamen...“ a fajrmón pořád chodí po lese a křičí: „Kampak ho mám dát? Kampak ho mám dát?“
Vojáček se už neudržel a zavolal: „Kdes ho vzal, tam ho dej.“
Plamen v lese hned zhasl a ze tmy prý se ozval hlas: „Děkuju ti, žes mě vysvobodil.“
Pak nastalo ticho. Koně sami od sebe zabrali, formani dojeli mlčky do vesnice.
Druhého dne se celá dědina šla podívat do lesa. Na mezi nad cestou našli mezník, který tam dříve nestál, a u něho hromádku čerstvého popela. Potom v těch místech fajrmón už nechodil a noví majetníci nechali mezník tam, kde ho fajrmón na starém místě zasadil. Rozdíl mezi starým a novým místem byl asi dvacet kroků.