Jak učil Dadej kapry německy

     Když se ještě za Rakouska stal berním správcem v Šilperku pan Koš, začal se psát po německu Kosch. U českých poplatníků však tím nic nezískal, ti mu říkali Kuš.
     Pan Kuš byl velký lovec. Doma měl po všech stěnách viset plno pušek a srnčích parůžků, vycpaných dravců a drobných šelem. Na dvoře v boudě měl dva čistokrevné taxlíky a jeho největší radostí v životě bylo, zavřít k večeru úřad na zámek, odvázat psy, vzít pušku, jít se toulat přírodou a střílet po zajících.
     Ani říčka, která tekla pod městem, mu nedala pokoj. Chytal v ní na udici pstruhy a hlídal je po všech potocích a potůčcích, do nichž se pstroužci rádi uchylovali, protože tam pro jejich věčně hladové žaludky bylo vždycky dosti mřenek, pulců, račích a žabích vajíček, chrostíků, vodomilů, vážek, vodních vší a mušek. Pstruzi tu bývali chlapáci, i půl, i pět čtvrtí kila, a masíčko měli běloučké a křehoučké, že se v puse jen rozplývalo. Ale chytal je kdekdo.
     Pan Kuš seděl celý den na berním úřadě, škrtal v daňových přiznáních nebo do nich připisoval, a zatím kluci v potocích lovili pstruhy do ruky, na vidličku i do košů, protože na udice neměli peníze, a udice se také nedala jen tak lehce schovat, když se náhle za keřem objevil pan Kuš.
     Tak pstruhů v potocích ubývalo a na pana Kuše se pomalu začalo nedostávat. A on ryby tak rád. Přemýšlel, jak je rozhojnit. Jednou, když se procházel po lukách, objevil v jednom zákrutu řeky místo, kde příval jarních vod nedávno vyryl nové řečiště a po starém řečišti zde zbylo prázdné koryto.
     „Kdyby se tohle koryto zahradilo a napustilo vodou,“ uvažoval, „daly by se v něm snadno chovat ryby a také bez námahy lovit.“
     Od správy vodních toků dostal pan Kuš hned povolení. Zahradil koryto, napustil je vodou a do vody vylil potěr. Každý den nosil rybkám krmení, ryby rostly jako z vody, pan Kuš u nich sedával až do noci a pro radost z ryb zapomínal i na zajíce.
     Zpočátku si nikdo ani nevšiml, že v nádrži jsou ryby, ale po jisté příhodě, která se tu sběhla, se o tom dověděl kdekdo.
     Od mlýna do luk vedla cestička k lávce přes řeku zrovna v místech před Kušovou nádrží. Lidi si tudy zkracovali cestu, když šli do města anebo zpátky, od doktora nebo z jarmarku. Tudy také jednou kráčel z jarmarku i obstarožní mládenec Dadej, pokřtěný Tadeáš, známý v celém okolí tím, že od svého raného mládí o všem, co kde bylo, věděl, nikde nic nenechal zkazit, a když to šlo a nikdo se nedíval, všeho se rád ujímal, co se dalo strčil do kapsy nebo pod kabát, aby – nedej pámbu – se toho neujal někdo jiný.
     Mládenec Dadej vstoupil na lávku a blaženě se usmíval. V jedné kapse měl červený šátek, ve druhé teplé palčáky, ve třetí novou peněženku, ve čtvrté kus koňského salámu a pod kabátem pár dámských střevíčků. Cítil se spokojeně a šťastně, že se mu to všecko, co měl v kapsách a pod kabátem, podařilo na jarmarku koupit za pět prstů.
     Právě na lávce mu přišlo na mysl, jak snadno shrábl z krámu pod kabát ty ženské střevíčky ve chvíli, kdy kramář zkoušel papuče zákaznici a přesvědčoval ji, že do nich má nožku jako stvořenou, zatímco ona tvrdila, že ji papuče v prstech tlačí.
     A vtom do jeho snění cosi „šplách“ do vody.
     Dadej moc lekavý nebyl, ale to se tak polekal, že div z té lávky nespadl. Na vodě zahlédl jen kola.
     „Co to jen mohlo být?“ zavrtalo mu pod čepicí. „Nikdo nevolá o pomoc, a hastrmani přec nejsou. „A vtom zase v nádrži „šplách“, a kola a kola…
     „Krajc, to je ryba,“ zajásal Dadej a začal si tůňku prohlížet.
     „Tak ryby, ryby,“ radoval se ze svého objevu. „Ale lézt do vody a pokoušet se chytat je do ruky nemá v té hloubce cenu. Takhle kdybych měl udici nebo kulifant.“
     Ráno si Dadej zase skočil do města, koupil si vlas a udici, uřízl si z lísky dlouhý prut, nachytal žížal, z těsta nadělal kuliček, do kapsy vzal pár třešní a vpodvečer se vydal na lov.
     U nádrže byl tichý letní večer. Seno vonělo, cvrčci cvrlikali, ryby ve vodě dováděly. Splávek udice stál na hladině bez hnutí. Sem tam se trochu zakolébal, jako by některá rybka návnadu zkoumala, potom se splávek náhle potopí, vyskočí, znova se potápí, rybka si s návnadou hraje a Dadej plný vzrušení ji polohlasem přemlouvá, napůl česky, napůl německy: „Ber, ber, komm her.“ Pořád ta slova rybě opakuje, pořád a pořád ji těmi slovy vábí, a kapr si nakonec dá říct, schlamstne návnadu s udicí, ale jak ucítí ostré píchnutí v hubě, mrskne sebou, přelomí křehký prut a zmizí ke dnu.
     Dadej se chvilku rozmýšlí. Vidí kus prutu plavat po hladině od břehu k břehu, neváhá, svlékne všecko, co má na sobě, však je dost tma, a skočí do vody. Popadne kapra za žábry, položí si ho na zem do trávy a sáhne po kalhotách. Nejsou na místě. Čísi pevná ruka sevřela Dadejovi zátylek a kdosi se zvědavě ptá:
     „Copak tu děláš?“
     Dadej se pokouší vyškubnout a prchnout, „ale,“ napadá mu, „jakpak uteču nahej? To je ale smůla.“ Proto se pokoří a povídá:
     „Učím ty kapry po česku.“
     Kabát a košili si pan Kuš ponechal v ruce. Vedl Dadeje až před šilperskou radnici a tam se spolu s Dadejem smírně dohodli:
     „Tak co? Budeš mý kapry dál učit po česku?“ ptal se pan Kuš.
     „Ne, pane Kuš, ty vaše vždycky jen po německu.“
     „Dobrá. Tady máš šaty, kapra si nech taky, ale u ryb ať už se nesetkáme.“
     Dadej dal dobrou noc a upaloval. Když šel okolo nádrže, zamrskal se mu pod košilí kapr, jako by cítil vodu. Dadej mu vyndal z pysku udici a hodil ho zpátky do nádrže:
     „Jdi si, potvoro německá.“

Předchozí       Další