Kde leží pravý Kocourkov
O titul pravého Kocourkova se odpradávna hádala dvě města – Šilda (Schilda) v Německu a Šilperk (Schildberg), lidově také Šimperk, dnešní Štíty, u nás. Ten i onen Kocourkov se konkurenci bránil a nechtěl dovolit, aby se někdo na jeho slávě přiživoval.
V té věci si nejdříve purkmistři obou dvou Kocourkovů vyměňovali jen ostré demarše, poslové, vyslanci, kurýři a zvědové jezdili na zpěněných koních a v zaprášených dostavnících pořád sem a tam, a když bylo všecko písemné vyjednávání marné, nakonec se purkmistři dohodli, že se sejdou osobně a vleklý spor o prvenství a pravosti rozhodnou na nejvyšší úrovni.
K setkání došlo před hezkou řádkou let v Praze.
Praha byla za místo historického setkání vybrána proto, že dokonce také v Šildě bylo známo, že toto město za Karla IV. a dalších Lucemburků bylo hlavním městem i říše německé.
Aby však jeden z obou purkmistrů nepřijel do Prahy dříve než druhý, dohodli se písemně na tom, že purkmistr ze Šildy vyjede do Prahy tentýž den a v tutéž hodinu jako purkmistr ze Šilperka, a ten, kdo bude v Praze první, bude na konferenci mít přednost a také první slovo. Dobu výjezdu a příjezdu si každý purkmistr vlastnoručně pod pečetí potvrdí sám a před svědky na zvláštním pergamenu, aby potvrzení mělo před právem nepochybnou platnost.
A tak jednoho dne, když se purkmistr ze Šildy jak náleží vyspal a byl v té nejlepší náladě, šel si připravit pergamen a pečeť, napsal listinu „Dnes se jede“, podepsal se, přivěsil pečeť a vydal se s početným průvodem do Prahy.
Také šilperský purkmistr se jednoho dne jak náleží vyspal, byl v té nejlepší náladě, dal si přinést pergamen a pečeť, napsal na dokument „Dnes se jede“, přivěsil pečeť a dal svým lidem povel vyrazit ku Praze.
K mostu přes Vltavu dojeli současně. Na pergameny napsali „Už jsme tady“, přivěsili pečeti, jenže do brány ve věži nemohli purkmistři vjet oba současně, protože byli tělnatí a měli tlusté koně. Proto seskočili, a aby jeden druhého nepředbíhal, vzali se za ruce a levá, pravá, prošli mostní bránou do města. Za nimi jely dvojice – jeden Šilďák, jeden Šilperák, až se nahrnuli do ulic a Pražáci se měli na co dívat. Napřed měli chuť zavolat strážníky, aby ten průvod rozehnali, že narušuje dopravu, ale když na praporcích kopí četli „Šilperk“ – „Šilda“, nechali Kocourkovské s pokojem a jenom na ně zvědavě zevlovali.
V šenku „U zlého kocoura“ byla pro sjezd připravena zasedací síň, vyzdobená vybranou kocourkovskou tematikou a doplněná vhodnými hesly. Od stropu visely girlandy zralých dýní a nafouknutých vepřových měchýřů, mezi nimi věnce buřtů, špekáčků, klobás, jelit a jitrnic, na nitích nakládané kvašáky, na provázcích uvařené vepřové ovarové hlavy, uzená kolínka, šunky, špek a šrůtky uzeného masa, upečená selata, grilovaná kuřata, nadívané husy, kachny, krocani, slepice, holoubata, zadělávaní králíci, vídeňské řízky, srnčí hřbety, jelení kýty. Takhle totiž byli purkmistři v obou Kocourkovech zvyklí zasedat s malým pohoštěním.
Pod touhle užitečnou výzdobou stála uprostřed sálu velká tabule pro několik set osob, podepřená dřevěnými umělecky vyřezávanými nohami v podobě statných kocourů, kteří na svých předních prackách nesli dubovou desku ohromného stolu, aby se neprohýbala, když zasedající účastníci sjezdu náhodou usnou znaveni jednáním a složí na stůl své těžké hlavy. Stolní ubrus pokrývající celou tabuli byl zdoben zlatem vyšitými kočičími rodinkami. Byl prý vrcholným dílem holandských vyšívaček, které na něm pracovaly třicet let, než jej dodaly.
Před každým křeslem u stolu čekal na hosta prázdný talíř, sklenice, nůž a vidlička. Příbory měly stříbrné rukojeti vytepané do tvaru kocouří oháňky nebo pracičky, konvice, džbánky a misky v různých velikostech představovaly zase bílé, černé, strakaté a mourovaté kočičí hřbety. Podle jejich barvy a velikosti hosté poznávali, ve kterých konvicích je polévka, ve kterých omáčka, majonéza, zmrzlina, víno a pivo.
Na čelní straně sálu visela ohromná žlutá drapérie s městskými znaky obou Kocourkovů s navlas stejnými černými kocoury se žlutýma očima a zlatým nápisem pod každým znakem: „Sigillum civitatis Kocourkov“ (razítko města Kocourkova).
Před drapérií na vyvýšeném pódiu stál předsednický stůl až po zem zakrytý rovněž žlutým suknem, aby předsedajícím netáhlo na nohy, kdyby na ně z hlediště v diskuzi náhodou nějací rejpalové spustili spršku nepříjemné kritiky.
V čelech předsednického stolu usedli proti sobě oba purkmistři. Po boku měl každý z nich písaře s pérem a velkou zápisní knihou v ruce. Na zbytek prázdných židlí usedli přísedící a poradci obou stran, kteří měli za úkol dávat hledišti znamení, kdy se má tleskat, kdy volat „výborně“, kdy „sláva“, kdy „fuj“, kdy „pryč s ním“, jak to na takových zasedáních bývá zvykem, a pak se také měli starat, aby řečníkům nevyschlo v krku. Měli jim včas nalévat vodu do sklenic a při tom budit dojem poradního sboru.
Před každým purkmistrem ležel na stole velký zvonec. Purkmistři se zvonců hned chopili a zvoněním dávali najevo, že se jednání zahajuje. Za plentou spustila kočičí muzika kulturní vložku, kterou přítomní vyslechli vstoje. Po vložce oba písaři sborově zarecitovali první bod jednání. Oba naráz přečetli ze svých knih, že nápisy „Dnes se jede“ a „Už jsme tady“ byly oběma stranami řádně zapsány, řádně ověřeny a tudíž jsou platné.
„Má k přečtenému někdo dotaz?“ ptali se purkmistři také sborově, aby se zatím nikomu nedávala přednost. „Nemá, zápis se tedy jednohlasně schvaluje.“ Hlediště na nenápadný pokyn bouřlivě zatleskalo, načež písaři ukázali lidu zapečetěný bílý pytlík, z něhož vyndali jednu černou a jednu bílou kočičí oháňku, a prohlásili: „Který z pánů purkmistrů vytáhne z pytlíku bílou oháňku, zahájí podle dohody kocourkovský sněm a udělí si slovo.“
Bílou oháňku vytáhl purkmistr ze Šildy a spustil:
„Vážení zástupci měst kocourkovských, dovolte mi především, abych vás na dnešním shromáždění co nejsrdečněji přivítal a současně s tím hned v počátku své řeči prohlásil, že pravým a jediným Kocourkovem je Šilda.“
„Šilperk, Šilperk,“ dupali, hvízdali a skandovali Šilperáci, „Šilda, Šilda,“ snažili se je překřičet Šilďáci, bušili pěstmi do stolu a troubili na kozí rohy.
„Klid, prosím klid,“ pokoušel se je utišit předsedající purkmistr, zvonil zvoncem, který si zatím pro větší pohodlí pověsil na krk, a šilperský purkmistr mu svým zvoncem lidi uklidňovat poctivě pomáhal.
V sále hned ustal hluk, protože kocourkovský lid byl na rozdíl od jiných měst zvyklý svoje purkmistry na slovo poslouchat.
„Aby si každý přišel na své,“ pokračoval purkmistr ze Šildy, „povedeme jednání formou diskuze. Teprve až domluví jedna strana, promluví po ní druhá. Doufám, že s tímto opatřením všichni souhlasíte.“ Ozval se potlesk.
„Nyní chci podat nezvratné důkazy, že naše německá Šilda byla, jest a na věčné časy bude vždy tím pravým Kocourkovem. Už staří Římané totiž, když přešli Rýn a začali plenit Švábsko, obdivovali u našich germánských předků způsob, jakým tito v lese lovili bažanty. A když tento způsob poznali, již tehdy o Šildě sám velký vojevůdce Julius Caesar napsal, že je to pravý Kocourkov. Když dneska my, kráčejíce ve šlépějích svých předků, chceme jako oni ulovit bažanta sedícího na stromě, skočíme si domů pro housle, trumpetu nebo niněru a vesele vyhrávajíce na ten nebo onen nástroj chodíme kolem stromu. Bažant se diví, co to děláme, sleduje nás a kroutí za námi hlavou tak dlouho, až si zakroutí krk a spadne nám rovnou do klína. Tak co vy na to, Šilperáci?“ skončil purkmistr ze Šildy a za svou promyšlenou řeč sklidil ohromný potlesk a nejméně desetkrát se musel uklánět.
Nato vyskočil šilperský purkmistr, vyzváněl zvoncem a volal:
„Když my Šilperáci lovíme bažanta, činíme tak způsobem ještě starodávnějším, známým už z doby ňumovsky pompiliónské, kdy ještě lidé housle, trumpety, ba ani noty neznali, a tam, kde stojí Šilda, se tenkrát líhli medvědi. Šilperák, vida na stromě bažanta, skočí si domů pro pilku, strom skácí a bažanta má bez vyhrávání.“ A potlesk opět zaburácel.
„U nás v Šildě máme i vodovod,“ pochlubil se vzápětí purkmistr ze Šildy, aby ukázal pokrokovost města. „Naši inženýři zjistili v cizích zemích, že vodárny jsou vždycky na kopcích. Proto jsme na nejvyšší horu nad naším městem vykopali z náměstí až na její vrchol hluboký příkop a do zdi na radnici jsme dali zazdít vodovodní kohoutek. Vždycky, když hodně prší, teče voda příkopem přímo na náměstí, kde je za deště vody až po kolena a kohoutkem ve zdi se nemusí ani točit.“
„Tím se chlubíte?“ opáčil šilperský purkmistr a vynesl na Šilďáky svůj poslední trumf. „To my u nás v Šilperku, nepřihlížím-li k tomu, že každá modernizace je hrobem Kocourkova, jsme ještě starodávněji modernější, a tím jsme starobylému rázu města nijak neublížili. Ponechali jsme na rynku dvě staré kašny po předcích a jako oni, tak i my každé ráno do kašen vodu v putýnkách z řeky nanosíme a máme vody, že z ní jde až strach, a nemusíme se prosit, jestli zaprší, či ne.“
Po řeči šilperského purkmistra o zásobování města vodou se v sále rozhostilo ticho. Každý by soudil, že přítomní delegáti uvažují o tom, co zde bylo tak výstižně předneseno, ale kdež. Lidé u tabule jenom tiše povstávali ze svých míst a nožem si odřezávali od stropu visící klobásy, jitrnice, jelítka, husí a králičí stehýnka, nač měl kdo právě chuť, zkrátka zřetelně dávali najevo, že řečí bylo už dost.
Předsedající purkmistři proto neprodleně, dříve než všichni utečou, dali schválit usnesení, v němž bylo uvedeno:
Žádné straně se zatím nepodařilo prokázat, že by na titul pravého Kocourkova měla nesporný nárok. Proto letitý spor budiž rozhodnut soutěží, v níž každé město splní jeden úkol:
a) Měšťané města Šildy do čtrnácti dnů po návratu z Prahy nakrmí špeclemi orlí mláďata na nejvyšší skále ve Švarcvaldu a o výkonu podají zprávu do Šilperka, doloženou dvěma škopky špeclí ozdobenými orlím peřím.
b) Šilperští občané ve stejné době na kostelní věži, kde roste pěkná tráva, napasou vola a přímo z pastvy ho pošlou do Šildy, aby Šilďákům osobně dosvědčil, že se tak stalo.
Skončeno, podepsáno a dáno v Praze na svatého Kocoura roku tohoto.
Po návratu z pražského zasedání se obě strany doma daly hned do práce.
V Šildě všecky ženské vařily špecle a všichni muži včetně školního dorostu stloukali dlouhý žebřík, zatímco vyslaní špióni hledali ve Švarcvaldu skálu s orlím hnízdem. Pak naložili dvacet kádí špeclí, vzali na ramena žebřík a vydali se ke skále.
Závazek jim časově pěkně vycházel. Ovšem když přišli se žebříkem k lesu, objevily se potíže. Nemohli dál, protože nesli žebřík napříč. V postupu jim překážely stromy. Poslali tedy jednu četu zpátky pro pilu, aby se ke skále mohli prokácet. Dřeli se s tím, až purkmistr dostal nápad, že by bylo lepší uřezávat podle potřeby kus po kuse žebřík. Nápad se zprvu báječně osvědčoval. Byli u skály opravdu dříve, než by to dokázali pokácením lesa, ale když dorazili k cíli, zbyly jim ze žebříku jen dva příčle. Naštěstí však zjistili, že orli už vyvedli svá mláďata a odletěli.
Co teď?
„Co teď?“ povídal purkmistr. „My ty špecle sníme. Bylo by škoda je vyhodit, a kdopak ví, jestli Šilperáci vola na věži napasou. I jim se mohou vyskytnout nečekané potíže.“
A tak se dali do špeclí.
V Šilperku přibližně ve stejnou dobu byla na rynku pěkná podívaná. Obecní pastýř se tam namáhal seč byl, aby vola vyhnal na věž, ale co chcete, byl to vůl a ne a ne se k pěkné trávě rozběhnout.
Městská rada se tedy usnesla, aby zvíře bylo na věž vytaženo. Uvázali mu na krk provaz, provaz nahodili na kladku upevněnou za křížek na věži a héj rup, táhli vola na věž. Když se vůl blížil k věžní římse, kterou obrůstala svěží zeleň, měl už oči z důlků a jazyk vyplazený.
„Podívejte se, jakou má na trávu chuť. Už vyplazuje jazyk. Vytáhněte ho ještě trochu výš, ať má při pastvě trochu pohodlí,“ jásal dav na náměstí.
Táhli, potahovali, vůl už měl přední nohy v trávě na věži, ale pást se nechtěl. Tahači bručeli, tak ať dělá, že už je bolí ruce od provazů.
„Chuť ho asi přešla, nechce se pást. Nemá hlad. Měli ho nechat pořádně vytrávit, než ho na tu pastvu hnali,“ usuzovali. „Nebo tu trávu nechce, protože je to tráva farářova,“ dodala jedna zbožná paní a ostatní jí dali za pravdu.
Za všeobecného souhlasu spustili vola pomaloučku na zem. Vůl nevstával, ležel na zemi, nehýbal se, oči vyvalené do prázdna, jazyk vyplazený do písku.
Místní zvěrolékař se k němu naklonil, ohmatal mu puls a zvedl mu víčko na oku. Potom prohlásil: „Oběsil se, vůl jeden.“
„Co teď s ním?“ zněl po rynku jeden hlas.
„Guláš,“ rozhodl purkmistr.
Tím se stalo, že ani tentokrát žádná strana titul pravého Kocourkova nevyhrála a spor o tom, kde leží pravý Kocourkov, zůstal pořád nerozhodný.