Zlatý sen

     Ve Zborově žil ještě počátkem minulého století zámožný sedlák Adolf Polách se čtyřmi syny a čtyřmi dcerami v pěkném stavení, k němuž patřila rozsáhlá pole ležící skoro na rovině, měl pár koní, dvacet krav a velké stádo ovcí.
     Nejstaršího syna Adolfa, kterému tenkrát bylo šestnáct let, podle pověsti poslal jednoho dne otec na pole orat.
     Chlapec oral, oral, a najednou ucítil pod radlicí cosi tvrdého. Prudké trhnutí mu vyrazilo rádlo z rukou a z brázdy se ze země vyvalil kámen veliký jako lidská hlava, černý, lesklý, protkaný zlatožlutými žilkami. Kámen byl nezvykle těžký. Adolf měl co dělat, aby jej z brázdy uzvedl. Mrštil kamenem na blízkou hromadnici, až pod ním jiskry zasršely. Tak se to s vyoranými kameny vždycky dělávalo. Protože však kámen byl kulovitého tvaru, nezůstal ležet na hromadnici, ale skutálel se Adolfovi nazpátek k nohám.
     Teprve nyní si mladý oráč povšiml, že kámen, který vyoral, je zcela jiný než ty, které dosud viděl. Vzal kámen znova do rukou, posadil se s ním na hromadnici a položil si jej na kolena. Rukou z jeho povrchu setřel hlínu a zadíval se na zlatožluté proužky v kamenné hmotě, a najednou se v myšlenkách octl ve škole, kterou teprve nedávno opustil. V duchu uviděl pana učitele Jeronýma a slyšel ho, jak jim vypravuje, že hned při osídlování severní Moravy se v tomto kraji vzmáhala snaha využít nejenom jejího lesního, nýbrž i jejího nerostného bohatsví, a že žíly zlatých, stříbrných a železných rud tady hledači tenkrát skutečně našli. Do dneška že o tom svědčí místní jména Stříbrnice, Ruda, lesní trať U zlata blízko Tátenice, Hamerský mlýn, Tunklův hamr u Raškova, Michalův Hamr u Rudy a jiné v okolí Sobotína, kde bývaly i železárny. Zasněný chlapec si vzpomínal i na to, že jednou na školní vycházce se byli podívat na Hambálku na místo zazděné šachty, z které se železná ruda před lety vozila na zpracování do Aloizova.
     Poledne dávno minulo, ale Adolf, ačkoliv seděl nedaleko kaple, je zvonit neslyšel.
     Když se z pole k obědu a k poklidu koní dlouho nevracel, šel se otec za ním na pole podívat v obavách, jestli se mu nestala nějaká nehoda. Jaké však bylo jeho překvapení, když viděl, že syn za celé půldne skoro nic nezoral, koně se pasou na úhoru, chlapec sedí na hromadnici s velkým kamenem na klíně a jako bez ducha nepřítomně hledí do prázdna. „Spí snad? Vždyť ani nevidí, že před ním stojím,“ myslil si otec, a v náhlém hněvu dal Adolfovi pohlavek.
     „Tati“, lekl se chlapec. Leč vida otcův rozhněvaný obličej, jenom zrudl, zaťal zuby a otec z něho nedostal už ani slova.
     Léta po této příhodě zvolna ubíhala. Adolf dorostl v muže a po smrti svého otce se stal hospodářem na statku. Teprve tehdy prozradil, že zlatý sen, který před lety jako chlapec prožíval na hromadnici nad vyoraným kamenem a s nímž se nemohl dřív nikomu svěřit, ho nikdy neopustil.
     O nedělích a o svátcích, zatím co jiní mládenci jeho věku si hledali nevěsty nebo se scházeli v háječcích nebo na zábavách se svými děvčaty, mladý hospodář sedával nad knihami nebo s kladívkem v kapse a s vrbovými proutky v ruce se procházel po osamělých místech v polích a v lesích po celém okolí, roztloukal nalezené horniny a s pomocí proutků ohledával místa, která by podle jeho mínění mohla skrývat to, co on hledal – zlato.
     Zdálo se mu, že takových míst našel několik. Pro žádné se však nemohl rozhodnout.
     Když si sám pořád nevěděl rady, zašel si jednou u nich ve vesnici k ženě, u níž se scházívali duchaři – spiritisté a o níž bylo známo, že je spiritistické médium, prostředník mezi duchy a lidmi. Té ženě se Adolf se svým záměrem svěřil. Dal jí peníze, aby mlčela, a požádal ji, aby se zeptala záhrobí, kde by měl začít dolovat.
     Spiritistka přinesla lehký kulatý stoleček o třech nožkách, kterého na spiritistických sedánkách vždycky používala, oba se k němu v půlnoční době posadili a ruce položili na stolní desku, tak aby se konečky jejich prstů navzájem dotýkaly. Chvíli tak mlčky a soustředěně seděli, až žena upadla do hypnotického spánku. Zavřela oči a zvrátila hlavu dozadu. Stoleček se začal zvedat a jednou nožkou ťukal o podlahu.
     „Duchu dobrý, či zlý, jsi přítomen?“ šeptala žena.
     Stoleček odpověděl ťuknutím.
     „Znáš místo, kde u nás je pod zemí zlato?“
     „Ťuk“, kývl stoleček.
     „Ze kterých písmen se skládá to jméno?“, ptalo se dál médium a začalo odříkávat po pořádku abecedu. Stoleček se ozval klepnutím při hláskách a, á, l, ň, p, v, y.
     „Kterým písmenem jméno začíná?“ ptalo se ještě médium, ale na ten dotaz stoleček už neodpověděl. Duch už nechtěl víc prozradit.
     Adolf s duchařkou napsali za čerstvé paměti písmena na papír a po dlouhém luštění jim vyšlo slovo Pláňavy. Tak se jmenovalo místo v nedalekém lese, a bylo to jedno z míst Adolfem pro dolování vybraných.
     Adolf se rozhodl. Požádal horní úřad o kutací právo v okruhu Pláňav, zaplatil příslušné peníze, najal horníky a pod tabulkou s hornickým pozdravem „Zdař Bůh“ začal na Pláňavách dolovat.
     Vzorky hornin vykopané z hluboké štoly poslal do výzkumného ústavu, odkud se dověděl, že hornina sice obsahuje stopu zlata, ale tak malou, že by se těžba nevyplácela.
     „Zlato zde tedy skutečně je,“ radoval se svým zlatým snem přímo posedlý podnikatel, a vzdor tomu, že zlata v hornině bylo málo, nevzdával se naděje, kopal a kopal, až zadlužil statek tak, že mu na něm už nepatřil, jak se říká, ani šindel. Museli se ho ujmout příbuzní, když nechtěli dopustit, aby usedlost přišla do cizích rukou.
     Adolfovi zůstalo jenom kutací právo, které pak nabízel jako záruku každému, kdo by byl ochoten se s ním na dolování spojit a půjčit mu nějaké peníze, které, jak pevně věřil, by mu pomohly dostat se k zlatu.
     Nikdo však nevěřil a nikdo nepůjčil.
     Nešťastný hledač zlata umřel se svým zlatým snem poměrně mladý a chudý jako kostelní myš, odkázán na milosrdenství svých příbuzných. Neuspěl. Ale kdopak ví, nenajdou-li v Pláňavách jednou zlato jiní, šťastnější.

Obrázek

Předchozí       Další