O VÁCLAVU RÝZNAROVI A JEHO POVĚSTECH A ZKAZKÁCH Z KRAJE POD BUKOVOU HOROU
Václav Rýznar, autor Pověstí a zkazek z kraje pod Bukovou horou, se narodil 28. září 1901 v Horních Studénkách jako syn obchodníka Josefa Rýznara, dlouholetého starosty obce. Studoval na reálném gymnáziu v Litovli, započatá studia na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně však nedokončil a věnoval se učitelství. Učil na řadě škol v severomoravském pohraničí (Zborov, Horní Studénky, Bílá Voda, Štíty). Za svého působení ve Štítech v letech 1929 – 1930 se spřátelil se spisovatelem Josefem Kocourkem. Od roku 1930 byl ředitelem české menšinové měšťanské školy v Dolní Olešné. Po roce 1938 odešel do Olomouce, kde vyučoval na několika různých školách až do konce války. Po květnu 1945 působil v Olomouci jako osvětový inspektor, po únoru 1948 opět jako učitel. Od počátku svého učitelského působení se aktivně zúčastňoval společenského a kulturního života, ve 20. a 30. letech na Štítecku a Šumpersku jako jednatel Okresního osvětového sboru, Okresní péče o mládež a Národní jednoty, v Olomouci několik let vedl Okresní pedagogické středisko a pracoval v olomoucké odbočce pražského Výzkumného ústavu pedagogického.
Obsáhlá byla Rýznarova dlouholetá činnost publicistická. Aktuální články a zprávy se školskou a vlastivědnou tematikou uveřejňoval v denním tisku (Pozor, Moravský sever, České slovo, Volné slovo aj.), obsáhlejší příspěvky otiskoval i v odborných a vlastivědných časopisech a sbornících (Komenský, Věstník pedagogický, Národnostní obzor, Vlastivědný sborník střední a severní Moravy, Stráž Moravy aj.). Knižně publikoval sociologické studie Z výzkumu prostředí hraničářského dítěte (1929), O řeči severomoravských hraničářů (1932) a Sociologický výzkum československého pohraničí (1936). Z beletristické tvorby Václava Rýznara v několika vydáních vyšly jeho Lyžařské pohádky (1934, 1937, 1947). Román Kvas z prostředí severomoravské vesnice na přelomu 19. a 20. století, otiskovaný na pokračování v Moravském severu 1935 – 1936, nebyl dokončen. V 70. letech na učitelském odpočinku se Rýznar ve spolupráci s Okresním vlastivědným muzeem v Šumperku zaměřil hlavně na regionální historii a etnografii. Ve sborníku Severní Morava vyšlo několik jeho cenných příspěvků národopisných (Národopisné prvky v Horních Studénkách, Domácké košikářství a pometlářství na Štítecku aj.), samostatně pak studie Polní nářadí našich dědů (1972). Monograficky zpracoval dějiny rodné obce Horní Studénky (1971) a Štítů (1978).
Sbírka Pověsti a zkazky z kraje pod Bukovou horou, kterou předkládáme dnešním čtenářům, je výsledkem celoživotního autorova zájmu o jeho rodný kraj na rozhraní severní Moravy a Čech – Horácko. Václav Rýznar několik desítek let cílevědomě shromažďoval a studoval historický a etnografický materiál o životě lidu tohoto svérázného koutu naší vlasti, o jeho práci, zvycích a obyčejích, o jeho nářečí i projevech lidové slovesnosti, lidových písních, pohádkách a pověstech. Nejstarší Rýznarovy zápisy krajových vyprávění a pověstí pocházejí už z 20. let, kdy působil na několika vesnických školách na Štítecku. A protože jeho vypravěči nebo vypravěčkami byli většinou staří lidé – pamětníci starých časů, sahá tedy původ těchto pověstí někdy až hluboko do poloviny 19. století. Např. stařenka Barbora Rýznarová z Horních Studének, která mu vyprávěla o fajrmónovi a Lancmínkovi, se narodila v roce 1832. A jen o málo mladší byla stařenka Stožková z Cotkytle (První střevíce, Mrtvá ruka), stařenka Cinková z Heřmanic (Chlubil nebojsa), Marie Harbichová ze Štítů (O krásné paní z Petrova) nebo Jan Nýdecký z Horních Studének (Pověst o kříži u Kačeráku). Z pozdějších let pochází vyprávění některých Rýznarových současníků, z Horních Studének Josefa Fajta (Půlnoční setkání) a Vincence Krejčího (Tajemství starého buku), Jana Valenty ze Štítů (O třech zámcích), Marie Hrochové a její dcery Míly Pospíšilové z Drozdova (Hastrman z Drozdova, Drozdovská polednice) aj.
Takto v průběhu mnoha let shromážděný a literárně zpracovaný pověsťový materiál Václav Rýznar v začátcích své spolupráce se šumperským muzeem v roce 1971 uspořádal do ucelené rukopisné sbírky, kterou nazval Pověsti a zkazky z kraje pod Bukovou horou. Její vydání se však tenkrát, na počátku normalizačních let, uskutečnit nepodařilo. Později celou sbírku, doplněnou ještě několika dalšími příspěvky, nově zredigoval a v definitivní podobě s názvem Pověsti a vyprávění ze severní Moravy ji uzavřel v roce 1979, nedlouho před svou smrtí. Zemřel v Olomouci 2. května 1980.
V našem vydání vycházíme z textu této poslední verze z roku 1979, pouze názvem Pověsti a zkazky z kraje pod Bukovou horou se vracíme k názvu z roku 1971, který podle našeho soudu přesněji vymezuje oblast autorova sběratelského zájmu. Z téže původní verze také v řadě případů přejímáme konkrétní místopisné údaje u jednotlivých pověstí, které Rýznar později namnoze vypouštěl.
Žánrově je Rýznarova sbírka pověstí a zkazek velmi různorodá. V hojné míře jsou v ní zastoupeny obvyklé pověrečné pověsti o nadpřirozených bytostech, čertech, hastrmanech, polednicích, ohnivých mužích apod., originální je zejména pověst o Senojedovi. Nechybí tu rovněž obvyklé pověsti historické, třeba o Tunklovi z Brníčka nebo loupežnících na hradě Hoštejně, hezké je vyprávění o mlýnickém sklářském mistru Schürerovi a jeho skříňce pro císaře Rudolfa II. Čtenáře z kraje pod Bukovou horou nepochybně zaujmou místní pověsti o původu názvu jejich obcí, Jedlí, Jakubovic nebo Hartíkova, Rýznarovy hornostudénské krajany pak záznamy pověstí o jejich sošce Panenky Marie, svatém Linhartkovi nebo památné staré lípě. Zcela nezbytnou součástí sbírky se pochopitelně musel stát i soubor tradičních historek o bodrých Šilperácích.
Sbírkou Pověsti a zkazky z kraje pod Bukovou horou rozšiřuje Václav Rýznar početnou řadu sběratelů severomoravských pověstí, připomeňme aspoň Františka Poštulku, Jakuba Lolka, Josefa Pavelku, Františka Šmída, Edvarda Kubíčka, Vlastimila Ambrože, Josefa Klimeše či Anežku Šulovou a Bohuslava Indru. Jména i výsledky obětavé sběratelské práce těchto vlastivědných nadšenců jsou však široké čtenářské veřejnosti dnes známy jen výjimečně. Rukopisné zápisy některých z těchto autorů jsou už – zdá se – dokonce nenávratně ztraceny, jiné zase do nepřehlednosti rozptýleny na stránkách starých a těžko dostupných regionálních časopisů. Známější jsou jen pověsti z nemnoha knižně vydaných titulů. Ohlédneme-li od Poštulkových Pověstí ze severní Moravy, vydaných už před více než sto lety, je to především výbor vyprávění z literární pozůstalosti Anežky Šulové, uspořádaný v roce 1974 s názvem Obr na Šošole (znovu 1999), a sbírka Bohuslava Indry Severomoravské pověsti a zkazky z roku 1932 (znovu 2000). Na ně navazují ještě pozdější Pověsti Šumperska Miroslava Zapletala (Šumperk 1968).
Na rozdíl od těchto starších sbírek pověstí, které se zaměřují na širší oblast severozápadní Moravy, Rýznar ve svých Pověstech a zkazkách z kraje pod Bukovou horou se soustřeďuje takřka výlučně pouze na Štítecko, jen v několika málo případech zmiňuje také některé poněkud vzdálenější lokality, jako Zábřeh, Hoštejn nebo Brníčko. Samozřejmě některé z těchto pověstí, byť v odlišných variantách, jsou zastoupeny také ve sbírkách Indrově nebo Šulové, jiné však znamenají nepochybně další rozšíření tematického bohatství severomoravské lidové slovesnosti.
Je proto dobře, že k 100. výročí narození Václava Rýznara se může jeho knížka kultivovaně převyprávěných pověstí dostat k dnešnímu čtenáři, který v ní snad najde stejné zalíbení, jaké našel v nedávno znovu vydaných knížkách Anežky Šulové a Bohuslava Indry.
Zdeněk Filip