Mistr Michal

     Kdo byl Mistr Michal, odkud byl a jak se doopravdy jmenoval, to už se neví, ale o jeho žertéřském umění se toho ještě dnes ví víc než dost. Vypráví se o něm, že prý si od vrchnosti koupil pod Petrovem opuštěnou chalupu, pěkně si ji opravil, zasadil u ní lípu a usadil se. Byl prý to ještě mladý muž a živil se cvičením sokolů a jestřábů pro lov, některé ptáky učil mluvit, choval ochočené vydry, kuny a jezevce, cvičená zvířata prodával. Lidé se ho zpočátku trochu ostýchali, považovali ho za čarodějníka, ale kdo se s ním jednou osobně setkal a pohovořil si s ním pár slov, každý ho chválil, že je to dobrý a veselý člověk.
     Až do toho jarmarku, kdy se Mistr Michal poprvé přihlásil u purkmistra, že chce své umění předvést, o jeho žertéřském umění nikdo toho moc nevěděl. Ale hned napoprvé si svým uměním získal velkou slávu.
     Sotva purkmistr vyhlásil, že na jarmarku bude přítomen mistr žertéř, dal si zavolat oba městské dráby a přísně jim přikázal, ať dobře hlídají a žertéře chytnou. Jinak ať mu nechodí ani na oči. Také městskému katovi purkmistr přikázal, aby si nabrousil katovské nářadí, dostavil se s ním o jarmarku na radnici a čekal, až mu drábové dopadeného žertéře přivedou, aby ho potrestal, jak tehdy bylo zvykem zloděje na jarmarku trestat, třeba useknutím ucha, prstu nebo špičky nosu.
     Kdo se dověděl, že na jarmarku bude účinkovat mistr hmaták, hned nechal práce a běžel na náměstí, aby nepřišel o vzácnou podívanou.
     Drábové s kníry až za ušima řinčeli šavlemi před hospodou, kde se u truňku sešlo nejvíc lidí, každého si pozorně prohlíželi, posilňovali se na kuráž a holedbali se:
     „Jen se, lidičky, nebojte. Dopadneme ho, jen co někomu hmátne do kapsy.“
     Kolem drábů se točilo moc lidí, mezi nimi také nějaký bohatý sedlák v opentlené čepici, v kožiše vyšívaném tulipány. Sedlák zakýval na dráby prstem, vzal si je stranou a šeptá jim do ucha:
     „Páni strážníci, právě jsem prodal pár koní. Mám za ně u sebe hromadu peněz a bojím se, aby mi je žertéř náhodou neukradl. Prosím vás, dávejte na mě pozor, pojďte do šenku, já se vám bohatě odměním, zaplatím vám, co hrdlo ráčí, jen mě hlídejte.“
     Žádný dráb nikdy neodolá, slyší-li o placení. Oba drábové byli hned svolní sedláka hlídat. Zašli s ním do hospody. Sedlák poroučel, platil, drábové jedli a pili až se hory zelenaly, a když už, jak se zdálo, měli dost kuráže pod čepicí, sedlák si najednou sáhl k opasku a vykřikl:
     „Pomóc… pomóc… mé peníze… támhle ten, co teď utíkal z hospody, mi je musel ukrást, viděl jsem, že má můj váček v ruce, pusťte mě za ním.“
     Sedlák s křikem utíkal ven, za ním celá hospoda, pak všichni kramáři a lidé z jarmarku, utíkají a utíkají v jednom chumlu až za město a všichni křičí „chyťte ho, chyťte ho“ – a nikdo už si v tom zmatku nevšímá, že sedlák se šikovně ztratil a nechal je běžet. Běželi, běželi, běžel i purkmistr i kat, a až se udýchali a zastavili, viděli, že před nimi už neutíká nikdo, a tak se pomalu vraceli. A jak pomalu docházeli k městu, slyšeli z náměstí zas nový povyk.
     Hrnčíři naříkali, že místo hrnců mají v krámech boty, švec bědoval, že mu v krámě někdo vyměnil boty za hrnce, řezník, že mu v krámě místo salámů a buřtů visí provazy a na pultě místo tlačenky, jitrnic a jelit že má celer, petržel a mrkev, místo karbanátků ředkev a cibuli. Provazník měl v krámě věnce buřtů, kožešník místo kožichů chomouty, cukrář místo perníků a dortů na tácech kyselé okurky. Někdo jim přeměnil všecko zboží a na vrata radnice pověsil velký plakát s krásně malovaným nápisem:

Dejte pozor, kramáři,
kdo vám v krámě kramaří.
     Pod nápisem na jednom hřebíku visel katův meč, na druhém městské právo, mezi tím dvě zkřížené šavle městských drábů, každá ozdobená ocáskem půlky drábského pěstěného kníru.
     Purkmistra mohla ranit mrtvice a celý rozčílený se začal shánět po drábech. Ti spali opřeni o hřbitovní zídku, zmožení truňkem od sedláka. Ze spánku je probudil až hromový smích. Vyskočili jako vyplašení zajíci. Oba drábové byli bez šavle a jeden levou a druhý pravou půlku bohatýrského kníru měl ustřiženou. Zmateně utíkali k radnici a za nimi běžel smíchem řičící dav.
     Purkmistr se chystal drábům vynadat, ale když je spatřil s polovičním knírem, začal se smíchy popadat za břicho, rozesmál se i kat, a když drábové pořád nechápali, čemu se všichni tak smějí, přidržel jim zrcadlo. Drábové se na sebe podívali a div že nepadli do mdlob. Museli si dát druhou půlku fousů oholit a do té doby, než jim knír zase narostl, měli ve městě po respektu.
     Večer se Mistr Michal dostavil na radnici odevzdat klíč od obecní truhlice, z které vzal městské právo a ve které byly také obecní peníze. Městské právo ještě leželo na stole. Purkmistr je tam v rozčilení zapomněl a teď, vida klíč od obecní truhlice, lekl se o peníze. Honem je přepočítal. Nic nechybělo. Přesto ho ale taková opovážlivost – krást i na radnici – velice dopálila a spustil na Michala:
     „Michale, tohle uděláš ještě jednou – a právo neprávo – dám ti srazit hlavu. Jakpak teď já a moji ochránci práva před lidmi vypadáme? Celý svět se nám směje.“
     „Však jste se, pane purkmistře, také zasmál. Zasmějte se ještě a přejte i lidem, ať se zasmějí. Lepší se smát, než plakat. Podruhé si vaši drábové dají na své fousy lepší pozor.“
     „Dobrá, dobrá, šibale,“ nemohl purkmistr potlačit smích, „dělej, co umíš, ale právu dej pokoj, s tím nejsou hračky. Jestli tě příště chytíme, víš co tě čeká.“
     „Já vím, pane purkmistře, ale já se chytit nedám,“ usmál se šibalsky Mistr Michal.

Obrázek

Předchozí       Další