O hradní paní z Petrova

     V sousedství Královy hory kousek nad silnicí se vypíná hezký a lesem od paty až po vrchol porostlý vršek Petrov. Na něm prý v dávných dobách stával hrad, v němž se svým manželem rytířem žila šťastně paní, jejíž nezemskou krásu velebily písně a šířily se o ní pověsti až na kraj světa.
     Štěstí krásné paní však netrvalo dlouho. Manžel jí padl ve válce a o její ruku se začal ucházet jiný rytíř, proslulý velkou silou a velkou krutostí.
     Pro jeho ukrutnou povahu se ho však krásná vdova bála a jeho ruku odmítla. Rytíř se tou pohanou urazil a přísahal při všech pekelných mocnostech, že se té hrdopýšce pomstí tak, že to ještě svět neviděl.
     Spolčil se s tlupou sobě podobných surovců, kteří se pod petrovský hrad tajně podkopali, položili do podkopů sudy se střelným prachem, načež rytířský nápadník přitáhl pod hrad s vojskem a začal vyhrožovat:
     „Buďto se, hrdá paní, za mne provdáš, nebo tě i s hradem vyhodím do povětří.“
     „Raději se provdám za ďábla než za tebe,“ odpověděla mu hradní paní a rozhodla se bránit sebe i hrad.
     Po této odpovědi surovec pod hradem pokynul svým lidem a v tom okamžiku s hromovým rachotem vyletěl do povětří první podkop pod hradbami, za ním zarachotily další a další výbuchy, vzduchem svištěly trámy a kamení, celý hrad se zahalil do kouře a do ohně, hradní věže se rozsypávaly. V tom zmatku, bezhlavém shonu, křiku, nářku, dýmu a hluku přistoupil k chvějící se hradní paní, kde se vzal, tu se vzal, černě oděný muž hezkého vzhledu, podával jí do ruky kousek pergamenu a řekl:
     „Rychle, paní, podepiš se svou vlastní krví a já tě před rytířem zachráním.“
     Paní, která úzkostí a strachem zarývala pěstěné nehty hluboko do dlaní, až jí z nich tryskaly drobné praménky krve, aniž si uvědomila, co činí, s myšlenkou na záchranu před surovým ženichem jako ve snách podepsala svou krví podávanou blánu. Nepodepsala však jméno celé, neboť hrad už se řítil na hromadu a pod hradem se radostně chechtal odmítnutý, ale pomstěný nápadník.
     V té chvíli se v dýmu trosek objevil černý kočár tažený dvěma černými býky, jimž z nozder sršely plameny. Černý muž s hradní paní vstoupili do kočáru, býci i s kočárem se přihnali k předčasně jásajícímu rytíři, nabodli ho na rohy a v kouři a plamenech podivné spřežení k hrůze všech lidí zmizelo.
     Z hradu nezůstal kámen na kameni. Kopec, na němž hrad stál, zarostl lesem. Mezi lidem se ale udržela pověst, že ďábel, protože na smlouvě neměl panino jméno celé, musel jí dovolit, aby jednou za tři sta let, ve výroční den zkázy hradu, v pravé poledne na Velký pátek s pekelným spřežením a se zlatým klíčkem od hradních pokladů v ústech, se mohla na Petrov vrátit. Kdyby pak nějaký statečný mládenec, který by se pekelných býků ani jejich ohně a dorážení nelekl, celou hodinu slůvka nepromluvil a ani hlásku nevydal, mohl ji ze zakletí vysvobodit.
     Dlouho se o to nikdo nepokoušel. Až prý jednou, asi tak před dvěma sty lety, nedala pověst o hradní paní spát synovi ze statku pod Petrovem. Na Velký pátek se tajně vydal na horu a čekal, rozhodnut paní z jejího neštěstí vysvobodit, oženit se s ní a nabýt skrytých hradních pokladů.
     Čekal na samém vrcholku Petrova. V poledne k němu prý skutečně přihrčel kočár tažený dvěma býky. V kočáře seděla krásná paní se zlatým klíčkem v sevřených rtech a spínala k němu ruce, jako by říkala:
     „Neboj se mládenče, neutíkej, zachraň mě, vydrž.“
     Ale mládenec nevydržel. Sotva na něho dva černí býci s plamennými nozdrami zaútočili, jako by ho chtěli nabrat na rohy, lekl se a úzkostí vykřikl.
     Sotva se tak stalo, kočár s krásnou paní v okamžení zmizel s rachotem v lese.
     Mládenci se jen zazdálo, že slyší tichý pláč. Vyčerpán tím, co zrovna prožil, omdlel a padl do mechu. Když se zase probral k životu, uvědomil si svou zbabělost. Sklesle se doplížil domů a podíval se do zrcadla. Uviděl v něm, že mu hlava do stříbra zbělala. Všecka síla se mu potom z údů den po dni vytrácela. Chodil po světě jako stín, ztratil řeč a za několik měsíců mu odzvonily hrany.
     Paní z Petrova musí nyní čekat nových tři sta let, než zase bude smět přijet v černém kočáře na Petrov, podívat se, jestli tam na ni nečeká jiný, statečnější mládenec, který se nebude bát a nevykřikne, vezme z jejích úst zlatý klíček a místo něho jí vtiskne na rty zásnubní polibek.

Předchozí       Další