O staré lípě
Ještě před několika desítkami let stála v Horních Studénkách u kostela, na západní straně za hřbitovní zdí, stará velkolistá lípa. Byl to staletý strom mohutného kmene, jehož obvod ve výši ramen dospělého člověka měřil bez čtyřiceti centimetrů deset metrů a jeho koruna dosahovala římsy kostelní věže. Stáří stromu nikdo neznal, odborníci je odhadovali na sedm set let.
Podle pověsti, kterou místní obyvatelé dosud rádi vypravují, byla to prý jedna z lip, kterou kolem svého kostela vysadili už první zakladatelé obce. Všecky ostatní lípy, protože kostel stojí na vysokém vršku, časem zničily blesky, jenom tu jedinou ušetřily. Ani války, ani ohně se jí netknuly. A tak lidé věřili, že lípě žádné pohromy neublížily proto, že z jejího dřeva byl kdysi vyřezán kalich, z něhož hornostudénští věřící přijímali svátost oltářní.
Došlo prý k tomu tak, že chudí vesničané hleděli svůj kostel vybavit tak, jak nejlépe mohli. Pro kněze, kteří sem zpočátku docházeli ze Šilperka, sehnali roucha i bohoslužebné nádobí, až na kalich, na který bylo třeba zlato nebo stříbro. To však stálo mnoho peněz a o peníze bývala tenkrát na vesnici veliká nouze. Cizí faráři svůj kalich jen neradi půjčovali a také, když jej museli nosit s sebou, vystavovali se nebezpečí, že si na ně pro zlato a stříbro počkají někde v lese loupežníci.
Jenom jediný z těchto kněží měl tenkrát rozum a srdce na pravém místě. Cítil s chudými osadníky a poradil jim, aby – když nemají peníze na vlastní kalich ze zlata nebo stříbra – dali si jej zhotovit ze dřeva některé z těch lip kolem kostela. A když nad tím kroutili hlavou v obavách, že dřevěný kalich by mohl být pro Pána Boha málo a že by ho tím mohli urazit, řekl jim:
„Nic se nebojte, že by dřevěný kalich nebyl Bohu milý. Bůh vůbec nestojí o zlato a stříbro, ale o dobré skutky a dobré srdce. Lípa je strom Bohem stvořený k tomu, aby lidem voněl léčivým květem, aby jim dával med a vosk, kterým se svítí na oltáři. Tak proč by dřevo tohoto stromu, už našim předkům posvátného, ho mělo urážet a nemohlo sloužit za kalich?“
Tak v koruně jedné z lip uřezali silnou větev a z jejího dřeva místní lidový řezbář pracně vyřezal nádherný kalich, který se líbil věřícím i kněžím.
A jak běžely věky a míjel čas, hynula kolem hornostudénského kostela jedna lípa po druhé, až na tu, z níž uřezali větev na kalich. Všecky její družky se rozpadávaly v prach a troud, jenom té jediné jako by se čas pořád vyhýbal, jako by byla pod zvláštní ochranou. Rostla, zelenala se a za červnových dnů vyprávěla svou libou vůní novým a novým pokolením o tom, jak u nás bývalo. Tak žila a žila na sedm set let.
Přes veškerou úctu, kterou se lípa – pamětnice v obci těšila po celá staletí, nakonec ji zub času přece jen udolal. Před polednem dne 17. srpna 1936 se tiše rozpadla a sesula, aniž něčemu nebo někomu ublížila. Zbyla po ní v obci jen fotografie a mezi pamětníky pěkná pověst.