Hartvik
Bušínský rychtář Buš – rozuměj Bohuš – měl syny Konráda a Hartvika. Hoši, ač byli potomci jedněch rodičů, povahy měli nestejné. Konrád byl tichý, mírný, nesmělý. Bál se vytáhnout paty z domova. Zato mladší syn Hartvik netoužil po ničem jiném, než dostat se ven z domu, do lesů, do polí, do světa.
Když Hartvik povyrostl, vzal ho jednou otec s sebou do Rakous, kam jezdíval pro víno do své rychtářské hospody.
Přijeli do Rakous, naložili sudy a příštího dne chtěli jet nazpátek. Večer si ustlali na voze u sudů s vínem, aby byli jisti, že se jim do rána z nákladu nic neztratí, a aby se hned za časného rána mohli vydat na cestu k domovu.
Otec, unavený celodenní námahou s nakládáním a s přípravou vozu, usnul hned, sotva si lehl, ale Hartvik usnout nemohl. Uzrával v něm plán, že když už je jednou tak daleko v cizím světě, podívá se ještě kus dál a s otcem se domů nevrátí. Věděl, že kdyby se otci svěřil, otec by ho nepustil, hrozil by mu a třeba by se i rozplakal. A tak spícího otce na rozloučenou jen zlehoučka políbil, zašeptal „sbohem, tatínku“, vyklouzl potichu z vozu a zmizel v temné noci.
Sotva se rozbřesklo, otec si protřel oči, chtěl syna probudit, ale místo, kde syn měl spát, bylo studené a prázdné. Velice vzrušen vyskočil z vozu, volal, přeptával se lidí, jestli syna někdo neviděl, ale nadarmo. Nakonec pochopil, že Hartvik poslechl hlasu své touhy po dalekém světě, a se slzami v očích se k domovu vracel bez syna.
Hartvik putoval po alpských zemích, prohlížel si vysoké hory a modrá jezera, a když mu přestaly v kapse cinkat penízky, dal se v jednom městě naverbovat k vojsku, které táhlo do Uher na Turka. S vojskem potom táhl z bitvy do bitvy, z města do města, z kraje do kraje, drancoval jako druzí, pálil, bojoval, vítězil i utíkal. Byl to dobrodružný život, který se mu zpočátku velmi zamlouval. Avšak za pár let, když se jeho mladá a lehkomyslná povaha nasytila surového vojenského života, začala se jeho mysl ve vzpomínkách navracet k domovu. Trápil ho neklid, co je doma, zda ještě žijí rodiče, bratr, přátelé.
A tak jednou v noci, když ho poslali na hlídku, aby objížděl tábor, neodolal, pobídl koně a v převlečení, které si cestou opatřil, se vrátil do rodné dědiny.
Hodně se to tam za ta léta, co byl pryč, změnilo. Otec se Hartvikova návratu nedočkal. Umřel, a poněvadž Hartvika považoval za mrtvého, poručil všecek svůj majetek Konrádovi.
Tichý, mírný a nesmělý Konrád se mezitím také změnil. Stal se z něho nelítostný lakomec, který – aby bratrovi nemusel poskytnout ani přístřeší – zapřel mu do očí, že ho vůbec zná, a vyhnal ho ze dvora jako vagabunda, přestože dobrosrdečná Konrádova žena se za švagra přimlouvala.
Bratři se tak rozešli v hněvu.
Lakomý Konrád se však ze svého bohatství a z rychtářství dlouho netěšil. Vyjel si jednou do lesa na lov, tam ho zastihla bouře a pod vysokým stromem, kde se ukrýval, ho zasáhl blesk.
Vdova po něm nabízela Hartvikovi, že mu rychtu přepustí, ale hrdý Hartvik její nabídku odmítl. Našel si místo v panské službě a v lesích nad Bušínem pro vrchnost pálil uhlí a lovil zvěř. Časem nedaleko Bušína založil novou osadu, která se po něm jmenuje Hartíkov.