O hornostudénském svatém Linhartkovi

     Císař Karel IV., vychovaný ve Francii, u nás v českých zemích kromě mnoha jiných významných zásluh podporoval také chov dobytka. S jeho snahou o zvelebení chovu dobytka dostala se potom k nám i úcta k ochránci dobytka sv. Leonardu, světci právě ve Francii zvláště váženému.
     Do našeho kraje prý úctu k tomuto přímluvci přinesl neznámý, z Francie pocházející benediktinský mnich, který se vydal do neznámých krajin, aby tu jako poustevník hledal spásu své duše v osamělém rozjímání. Usadil se v hlubokém lese na návrší v místech, kde dnes stojí hornostudénský kostel. Postavil si tu malý příbytek s kapličkou, v níž umístil na oltáři sošku sv. Leonarda, kterou si přinesl snad už ze své vlasti, nebo si ji možná vlastnoručně vyřezal až zde. Potom poustevničil.
     Mnich to musel být velmi učený, protože zakrátko k němu začali putovat vesničané z celého okolí, aby pomáhal dobytku nebo léčil i je samotné. Činil tak s takovým úspěchem, že brzy široko daleko byl považován za dobrodince a světce. Návštěvy jeho poustevny se rok od roku množily na celá poutnická procesí. Již za jeho života se prý také k jeho poustevně uchýlilo několik lidí, kteří si tu postavili svá obydlí a dali tak dokonce podnět k pozdějšímu založení vesnice.
     Po poustevníkově smrti přešla víra a důvěra lidí z oblíbeného kněze na dřevěnou sošku, kterou jim zde zanechal. Opatrovali ji a nakonec, když jeho kaplička už zchátrala, se rozhodli, že za pomoci početných světcových ctitelů a poutníků postaví na místě kapličky kostel a v něm umístí sošku sv. Leonarda na oltáři, aby se jí dostalo patřičné úcty. Potom místo k poustevníkově kapličce chodili se lidé modlit k sošce do kostela a věřili, že světcova přímluva pomůže nejen při dobytčí nákaze, ale jejich prosby, víra a oběti ochrání i je samotné a zajistí jim boží požehnání v každém jejich konání.
     Vyprávělo se, že první hornostudénští obyvatelé měli v úmyslu kostel postavit buď tam, kde nyní stojí škola, nebo tam, kde nyní je kaplička u cesty z horního konce obce ke Štítům. Nejdřív začali vozit stavební materiál na to první z vyhlédnutých míst. Druhý den však shledali, že všecko kamení a dříví bylo přeneseno a srovnáno u poustevníkovy kapličky. Zkusili tedy stavivo zavézt na druhé vyhlédnuté místo, ke kapličce na horním konci vesnice, ráno však zase všechen materiál ležel u poustevny. Když se stejný zázrak den co den opakoval, pochopili, že sv. Leonard si přeje mít kostel na místě, kde stávala poustevna. Proto kostel postavili tam, kde stojí dnes. Věřili, že si to místo světec vybral sám. Jeho starou sošku pak postavili na oltář a její zázračná moc sem nadále přiváděla tisíce poutníků.
     Pověsti dále vyprávěly, že hornostudénský sv. Leonard, nebo jak říkali „svaté Linhartek“, umí nejenom chránit dobytek od moru a jiných nemocí, ale dovede také uzdravovat lidi a splnit jim různá přání. Tak prý už kdysi jistý jedelský farář jménem Václav Ryšavý z vděčnosti za to, že mu sv. Leonard svou přímluvou vrátil zrak, věnoval mu za tu jeho přímluvu zlaté oči. A vrchní z rudského zámku, jménem Pantz, mu z podobného důvodu věnoval oči stříbrné. To byly první obětiny, které náš sv. Leonard dostal.
     Tohoto přikladu potom následovali i jiní lidé, ale protože nemohli přinášet zlato a stříbro, aspoň lili z vosku podoby zvířat i lidí, jejich očí, rukou i nohou, a kladli je na místa před světcovu sochu, aby požehnal, uzdravil, ochránil nebo dal to, co znázorňovala obětina. Později každý poutník dostával obětiny v konventech za dobrovolný peněžní příspěvek. Na pouti si také mohl koupit obrázek sv. Leonarda, který se lepil nebo v rámečku věšel nejčastěji na dvoře chlévů, aby je chránil.
     A ještě jedno pověst vypráví, že hornostudénští občané si svého sv. Linhartka tak vážili, že prý, když jedenkrát utíkali z Horních Studének před Švédy do Dolních Studének, tak vzali svého svatého s sebou a s sebou si ho také přinesli zpět, když se vrátili.
     Tak se stalo, že náš Linhartek si nejenom stěhoval dřevo a kamení na kostel tam, kam chtěl, ale že i sám se stěhoval, když bylo zle. Své lidi nikdy neopustil. Žije s nimi už tolik staletí, že si Horní Studénky bez něho ani nelze představit. To potvrdí všichni, kdo sem chodí na pouť.

Obrázek

Předchozí       Další