Světýlka
Je tomu už dávno, co se jednomu hospodáři stala tato příhoda:
Dlouho do večera pracoval v lese, v místech, kde se spolu stýkají hornostudénské, jedelské a štítecké hranice. Protože měl rozdělaný oheň, aby ho při práci neštípali komáři a aby na práci dobře viděl, nedbal, jak hodiny rychle ubíhají. Pracoval, dokud nebyl s prací hotov. Potom si sedl na hromádku smrkového haluzí, pojedl, a že byla teplá noc a on hodně unaven,natáhl se na chvojí a trošku si pospal.
Když se vzbudil, klenula se nad ním tichounká, hvězdnatá noc a v lese mlčela hluboká tma. Zrovna se chtěl zvednout a jít domů, když vtom zpozoroval, že ve tmě na louce před lesem zablikalo maličké světýlko, za ním druhé, třetí a další a další, až jich byl celý průvod, který se ubíral blíž a blíž.
Než se hospodář nadál, světýlka byla u něho, rozdělila se do dvou řad, jedna řada se postavila z té, druhá z oné strany, stála, nehýbala se, jen tiše hořela.
Hospodář nebyl ani nebojsa, ani strašpytel, ale dušičku měl malou, když tady byl tak sám a sám. Napadlo mu, že tu leží jako před pohřbem na márách a kolem něho hoří svíčky jako u nebožtíka.
Věděl, že to jsou světýlka, že čekají, až začne utíkat, a pak že ho zavedou někam do bažiny. Proto se z místa ani nehnul, jen vzpomínal, s kým o letošních velikonocích jedl červená vejce.
„Přece s celou rodinou,“ vzpomněl si nakonec. „Děti jich dostaly od kmotry pomlázkou plný košíček a jedli jsme je k večeři.“
Sotva si vzpomněl, s kým v Pondělí velikonoční pojídal červená vajíčka, už se nebál. Věděl, že i kdyby nyní už chtěl odejít, mohl by a světýlka by mu nemohla nic udělat. A také neudělala. Ležel klidně dál na chvojí, světýlka u něho celou hodinku postála, pak se seřadila a vrátila se zpátky na louku a tam zhasla.
Hospodář ještě chvilku poseděl, a když už se nic nehýbalo, sebral kabát, pilu a sekeru a šel domů.
V neděli nato vyprávěl svou příhodu v hospodě a všichni, kdo tam byli, se mu vysmáli. Prý viděl bůhvíco, asi se mu prý něco zdálo, když v lese usnul.
„Jestli se nebojíte, seberme se a pojďme se tam podívat,“ pozval hospodář všechny ty nevěřící Tomáše, „pojďme hned.“
V neděli večer mívají lidé v hospodě vždycky dosti kuráže, a tak slovo dalo slovo a hlouček hostů se vypravil do lesa.
Hospodář je zavedl na místo, kde tehdy v noci odpočíval. Posedali si na haluzí a kostelník, který byl s nimi, kolem nich nakreslil svěcenou křídou kruh, aby k nim zlé mocnosti neměly přístup, a potom čekali do půlnoci. Hodiny z kostelní věže sem bylo pěkně slyšet. Úderem dvanácté půlnoční hodiny všichni upřeli oči do tmy, ve které se objevila řada světýlek a přicházela rovnou k nim. Nikdo z přítomných ani nedutal, a jak se průvod světýlek přibližoval, lidem v kruhu naskakovala husí kůže, smekali čepice a v duchu litovali, že raději nezůstali sedět v hospodě. Někteří chtěli vzít nohy na ramena, ale druzí je zadrželi, ať neblázní, že by se domů nikdy nevrátili. Všichni tedy zůstali v kruhu.
Světýlka přišla až k bílé čáře, seřadila se kolem lidí, zůstala stát a svítila, dokud neodbila jedna s půlnoci. Potom odcházela touž cestou, kudy přišla. Pochybovační a nevěřící zvědavci na zpáteční cestě do vsi už nepromluvili, ani nešpitli. A příští neděli každý z nich dal kostelníkovi při mši do míška šesták, aby se s lidmi v kostele pořádně pomodlil za všecky duše bloudící v noci po lukách jako světýlka.
Říkalo se, že půlnoční plamínky na té louce jsou duše vojáků, kteří tam kdysi padli v nějaké šarvátce a byli tam pochováni.