O třech zámcích

     Před dávnými a dávnými časy, kdy se na severní Moravě ještě na mnoha místech těžila a drtila železná ruda a křemen a po horách šuměly nekonečné hvozdy, žil na šilperském hradě pán, jehož tři synové se měli velmi rádi, opravdu jako bratři. Věkem nebyli od sebe daleko. Nejstaršímu bylo jedenadvacet, prostřednímu dvacet a nejmladšímu devatenáct let. Spolu rostli, spolu lovili, spolu cvičívali. Ani na chvíli nebývali jeden bez druhého. Spolu se také vypravili do světa.
     Aby si dobyli rytířské slávy, dali se do služeb křižáckých vojsk, v jejichž řadách bojovali v Palestině, všichni tři se časem stali udatnými rytíři, procestovali mnoho zemí a odtud si také přivezli s bohatou kořistí i nevěsty. Nejstarší bratr měl Turkyni, prostřední bratr Němku a nejmladší si vzal Italku.
     Nad jejich šťastným návratem se všichni upřímně radovali, nejvíce jejich otec, hradní pán, se jimi velice pyšnil. Hned po návratu synů dal pro každého z nich postavit na blízkých kopcích zámek, a to tak, že když se ze svých zámků jen podívali z oken, dobře na sebe viděli.
     Všechny tři zámky byly s hradem spojeny podzemními chodbami a bratři, kteří ve světě ledacos viděli, přišli i na nápad spojit hrad a zámky také vzdušnou cestou nad zemí, aby si mohli posílat zprávy, kdykoliv by toho bylo zapotřebí. Provazníci jim utkali pevné motouzy, které dosáhly z jednoho zámku na druhý i na otcovský hrad, a po nich, jako po lanovce, se daly posílat listy, košíky ovoce a džbánky s vínem, když si synové s otcem chtěli na dobrou noc ještě přiťuknout. Džbánky pověšené na motouzech se uprostřed cesty mezi zámky a hradem ve vzduchu střetly, ťukly o sebe a rozjely se zase nazpátek.
     Přicházely však také doby, kdy si bratři s otcem museli posílat i zprávy neradostné, a tenkrát se jim jejich vzdušná pošta zvlášť osvědčovala. Přitrhl-li k některému zámku nepřítel nebo zámek v noci přepadli lupiči, poslali přepadení rychlou zprávu do hradu a do ostatních zámků, a než se nepřítel nadál, byl obklíčen a rozsekán.
     Tak žili bratři s otcem v bezpečí a ve vzájemné lásce mnoho let. Byli by tak žili stále, kdyby se i ženy všech tří bratrů spolu také tak snášely jako jejich muži.
     Jejich ženy se však nenáviděly. Za čas, co spolu žily jako švagrové, začala jedna druhou pomlouvat, jedna na druhé nenechala jedinou dobrou nit. Jedna druhé záviděla hned vyšívanou sukni, hned zlatem šitý čepec, hned prsten, hned náramek, štvaly své chotě jednoho proti druhému, a ti, ačkoliv na jejich štvavé řeči nic nedali a navzájem před sebou zlobu svých žen tajili, bývali ze svárů těch ženštin velmi nešťastní a hrozili se následků, které z nenávisti jejich žen by mohly vzejít.
     Čeho se obávali, stalo se. Jednoho dne žena prostředního bratra, Němka, se až do samé noci zdržela v mlýnické sklárně, kde si vybírala skleněné šperky, a musela se – ač velmi nerada – uchýlit na noc k švagrovi na nejbližší zámek.
     Švagr ji vlídně přijal, ale švagrová si návštěvnici jenom zvysoka změřila a odešla z komnaty. Uražená Němka jen zaskřípala zuby, nejraději by byla odešla, ale už byla noc a ona se v noci bála.
     A právě tu noc k zámku, kde měla přenocovat, přitrhl nepřítel. Sotvaže stráže na hradbách zatroubily na poplach, švagr vyběhl na hradby, aby se podíval, co se děje, a rozhněvanou švagrovou nechal v komnatě samotnou. Ta využila jeho nepřítomnosti, nemeškala, rozbila okenní tabulku a střepinou přeřezala šňůru, po které by obležení mohli poslat volání o pomoc. Tvářila se, jako by také měla bůhvíjaký strach, ale uvnitř jásala, že se teď konečně dočká své pomsty. Z křiku obléhatelů totiž poznala, že zámek dobývají její krajané, a byla si jista, že se s nimi snadno dohodne.
     Její hněv, krátký rozum a pomstychtivost jí však špatně poradily. Po krátkém boji byli obránci hradu pobiti. Pomoc jim odnikud nepřišla. Teprve když už zámek hořel, napadlo otci a druhým dvěma bratřím, že se na zámku stalo neštěstí. Vydali se tam jenom s malým doprovodem zjistit příčinu požáru, ale nic netušíce vběhli rovnou do rukou nepřítele, který je zajal. Pak lstí a předstíráním, že lidé z hořícího zámku přicházejí žádat o nocleh, nepřátele se zmocnili hradu i obou dalších zámků, jejich obyvatele vyvraždili, co se dalo uloupili a budovy zapálili.
     Avšak i tu zlou ženu, která celé toto neštěstí způsobila, stihl zasloužený trest. Jeden z lupičů ji uchopil za hrdlo, dřív než mohla vyřknout jediné slovo. Strhl jí zlatý náhrdelník, a když viděl, že žena chce vykřiknout, vrazil jí svůj meč rovnou do srdce.
     Tak smutně prý skončil osud šilperského hradu a tří zámků kolem něho, život tří dobrých bratří a jejich svárlivých žen.

Obrázek

Předchozí       Další