Čerťák
V herbortickém mlýně se stala nehoda, praskly tam oba dva mlýnské kameny a mlýn se zastavil.
„Co já s tolika mletím?“ rmoutil se mlynář a starostlivě se drbal ve vlasech. „Abych se hned sebral a zajel do Žulové pro nové kameny.“
Zapřáhl pár koní a jel.
V Žulové uvázal koně u hospody, pověsil jim na huby pytlíky s obrokem, na voj otýpku sena a vypravil se do okolních lesů vyhledat kameny, které by se mu hodily do mlýnice.
Kam se podíval, kamení tu bylo dost a dost, mezi nimi jeden pořádný kus jako hora.
„Tenhle by se mi hodil,“ pomyslil si mlynář, „ale dopravit jej domů na voze, to lidská ani koňská síla nedokáže, a já bych za to i duši dal, kdybych ten kámen dostal do mlýna.“
„Beru tě za slovo, mlynáři,“ ozval se za ním čísi hlas.
Mlynář se otočil a vidí, že za ním stojí mladý krajánek s pinglem na rameni, bílé čepici – a podává mu kousek papíru se slovy:
„Píchni se brčkem do prstu, podepiš svou krví tenhle papírek, otoč koně a jeď domů. Než dojedeš, budu tě s kamenem už čekat ve mlýnici.“
Překvapený mlynář, aniž dobře uvážil co dělá, píchl se brčkem do prstu, podepsal se a vrátil papírek i s brčkem krajánkovi.
Potom se vrátil k hospodě, vypil si jedno pivo, sňal koním z hub pytlíky od obroku, naložil zbytek sena a jel domů.
Krajánek – nikdo jiný než sám Luciper – nemeškal, a když se mlynář vzdálil, popadl kámen do pazourů, naložil si jej na záda a vyletěl s ním do povětří.
Veliký kámen byl však i pro čerta moc těžký. I čertovi se začal zajídat, takže se s ním na jednom kopci mezi Cotkytlí a Šilperkem (dnešními Štíty) musel zastavit, aby si odpočinul, při tom mu však balvan přiskřípl nohu. Trvalo dlouho, než ji dostal ven, a byl už tak slabý, že nebyl s to si kámen opět vyhodit na záda. Proto ulamoval z něho kus po kuse a házel je do Pálené hory, aby mlynář nepoznal, že kus kamene chybí.
Tím vším čert ztratil tolik času, že se zatím mlynář vrátil domů a honem honem běžel do mlýnice. Čert s kamenem nikde.
„K čertu,“ zaklel mlynář. „Krajánek mě napálil. Jsem hlupák, že jsem mu věřil,“ litoval a mrzelo ho, že si aspoň dva menší kameny nenaložil.
Vtom slyší na dvoře žuchnutí. Podívá se zamoučněným oknem na dvůr a vidí tam krajánka s kamenem. Běží tam a slyší ho volat, aby mu přišel na pomoc. Mlynář se podívá, krajánek leží pod kamenem a naříká. Přiběhl celý mlýn, zapřeli pod kámen sochory a balvan pozvedli. Zprohýbaný a odřený čert vyklouzl z pasti. Mlynář se stárkem ho vzali pod vantroky, opláchli mu odřeniny, natřeli mu je arnikou a rozdrcená lýtka mu ovázali. Arnika čerta pořádně štípala, syčel bolestí, ale už zase přemýšlel, jak by mlynáře obelstil. Jen mu otrnulo, už na něho spustil:
„Kámen máš doma, papírek jsi podepsal, tak dělej, dělej, rozluč se s rodinou a jdeme.“
„Kampak?“ bránil se mlynář. Já jsem přece přijel dřív než ty. Ukaž papírek. Bylo ujednáno, že než se vrátím, budeš mě čekat s kamenem v mlýnici. Zatím jsem čekal já na tebe. Kdepak máš ten papírek? Jen ho ukaž, ukaž!“
Čert papír s úpisem už ani neměl. Po cestě ho někde vytrousil. Viděl, že mlynář není padlý na hlavu, jak si to o něm myslel, a zmizel do pekla. Pro ovázané nohy byl však čertům v pekle jen pro smích.
Avšak když se po čase uzdravil, mstil se mlynáři tím, že chodil noc co noc s kamarády do mlýna hrát karty. Domníval se, že do strašidelného mlýna přestanou mleči ze strachu jezdit. Stal se však pravý opak. Každý se chtěl pochlubit, že mele mouku ve mlýně, v němž v noci raráškové hrají mariáš, a mlynář se jen smál, protože přišel lehce k novým mlýnským kamenům a práce měl plné ruce.
I lidé v okolí se čertů přestali bát. Z Pálené hory si vozili na stavbu domů kamení, které tam čert naházel, a kopci, na němž tenkrát s velkým kamenem odpočíval, říkali Čerťák a Čerťák mu říkají pořád.