Pecínková louka
V třicetileté válce procházely také severní Moravou křížem krážem jak švédské, tak císařské armády. Zásobovaly se tak, že vojáci sebrali lidem kde co bylo, a co si lidé poschovávali, to na nich vynutili pohrůžkou vypálení domu nebo mučením. Když vojsko krajinu vydrancovalo a vyjedlo, posunulo se jinam, kde se ještě dala očekávat nějaká kořist. Jednotlivé vojenské oddíly mezi sebou udržovaly stálé spojení pomocí kurýrů a zvědů. Zvědové obou stran donášeli zprávy o pohybech a síle nepřítele. Zvědy a tajnými posly se krajina, kde bylo vojsko, jen hemžila. Běda však tomu nešťastníkovi, který se vojákům stal něčím podezřelý nebo dokonce byl z něčeho usvědčen. Toho na místě oběsili.
Za těch zlých časů měl jistý sedlák v Horních Studénkách ve Zborovci od klášterních mnichů najatou louku. Mniši mu louku nabízeli k prodeji, sedlák však neměl peníze a na koupi nemohl ani pomyslit, vždyť mnichům dlužil i nájem.
Jednou, když část císařské armády zrovna pobývala na severní Moravě v okolí Zábřeha a Šumperka, šel zmíněný sedlák jednoho dne časně ráno do Zborovce, aby najatou louku pokosil.
Když došel na místo, ve Zborovci mezi lesy bylo skoro ještě tma, nikde živé duše ani ptačího hlásku. Jenom Nemilka v tom ranním tichu šuměla pod patou lesa a utíkala ke mlýnu. Hospodář měl s sebou trochu jídla a na posilněnou v láhvičce i trochu pálenky. Aby mu kořalka nezteplala, šel si ji ponořit do studánky na kraji lesa.
U studánky na něho čekalo překvapení. Ležel tam nějaký člověk. Sedlák, když spatřil na zemi ležícího muže, se hrozně lekl v domnění, že našel mrtvolu. Už už bral do zaječích, ale vtom uslyšel, že na něho dosud bez hnutí na zemi ležící muž slabě zavolal, Sedlák se vrátil, sklonil se nad ním a ptal se:
„Jste raněn?“
„Ne. Hlad,“ zašeptal muž.
Sedlák hned běžel pro svou halenu, položil ji ležícímu muži pod hlavu a dal mu sníst svou ještě teplou polévku, kterou si v hrnci přinesl do práce. Zesláblý člověk polévku s chutí snědl, i kus chleba s tvarohem, který mu sedlák ochotně nabídl, a z podané láhve upil také trochu pálenky. Po jídle se neznámému začala pomalu vracet do obličeje barva, srdečně sedlákovi děkoval, položil hlavu na halenu a v okamžiku usnul.
„Nechám ho spát. Spánek ho nejvíc posílí,“ řekl si sedlák a šel kosit.
Kolem desáté, právě když na mezi nad loukou kul kosu, uslyšel sekáč od cesty koňský dusot. „Dragouni,“ lekl se sedlák a běžel k spícímu. Probudil ho a měl ho k tomu, aby se honem schoval dál do lesa. Nemusel mu to říkat dvakrát. Neznámý se rychle odplížil do houští a sedlák se vrátil ke svému kutí. Sotva vzal do ruky kladívko a párkrát jím zaťukal na kosu, vyjela z lesa císařská hlídka a rovnou k němu:
„Jak dlouho už tady sečeš, sedláku?“ ptal se velitel hlídky.
„Od úsvitu,“ dostal odpověď.
„Viděls někoho jít kolem?“
„Neviděl,“ zalhal sedlák.
„Tak dál,“ pokynul oficír dragounům a odjeli.
Sedlák dlouhou chvíli čekal a dobře se díval, jestli dragouni opravdu odjeli, a když se přesvědčil, že nikde nečíhají, šel se podívat po svém chráněnci. Dal mu tiše znát, že ho hledá, a když se sešli, ptal se, může-li pro něho něco udělat.
„Ano, bratře,“ řekl neznámý. „Můžeš-li, opatř mi bochník chleba, abych na další cestě neumdlel hlady.“
Sedlák chtěl hned běžet domů pro chléb, ale prosebník ho zadržel:
„Teď nikam nechoď, nemohu se stejně na další cestu vydat dřív, dokud se nesetmí. Sekej jako jindy až do večera. Potom zajdi domů a až za tmy se ke mně vrať s chlebem. Budu tu na tebe čekat.“
Tak se i stalo. Večer donesl sedlák cizinci „pecínek“ chleba a cizinec mu kromě díků vnutil hrst stříbrňáků. Za ty peníze si potom sedlák od mnichů koupil louku, které napřed on sám a jeho rodina a potom všichni ve vsi říkali Pecínková.