Loupežníci na hradě Hoštejně

     Od města Zábřeha na sever a severovýchod vedlo od nepaměti několik obchodních cest. Jedna například přes Hambálky do Králík a do Kladska, druhá k Litomyšli. Obě dvě cesty spojovala příčka od Šilperka k Lanškrounu. Bezpečnost cest v této oblasti střežily dva hrady - Hoštejn a Šilperk.
     Vypráví se, že oba hrady vystavěli tehdejší páni na Zábřehu už někdy počátkem 13. století. Hoštejnský hrad byl větší. Byl obehnán dvojitou kamennou zdí a k hlavní bráně vedly široké schody. Po těch schodech každého dne vyjížděla hradská posádka střežit obchodní cesty a vybírat od kupců poplatky.
     Na cestách bylo bezpečno, dokud zábřežští páni neustanovili na Hoštejně purkrabím Heřmana, dřív člena hradské posádky, který svou služební horlivostí a tělesnou silou všecky ostatní převyšoval. U většiny žoldnéřů byl velmi oblíben, ale někteří se mu přece jen vyhýbali. Ti se báli jeho surové, podlé a bezohledné povahy. Ty však nový purkrabí postupně propouštěl a vždycky jako na zavolanou se mu za každého žoldnéře hned přihlásil jiný, jako by to měl s purkrabím už předem domluveno. Tak se nový purkrabí brzy zbavil všech nepohodlných žoldnéřů a nyní tu měl jen posádku sobě oddanou.
     A od té doby se začaly o Zábřežsku široko daleko šířit neblahé zvěsti. Hned tu, hned tam byl v některé obci s celou rodinou zavražděn a oloupen bohatý mlynář a jeho mlýn vypálen, hned na té, hned na oné straně zmizeli kupci ubírající se po obchodní cestě, hned v Zábřeze, hned v Mohelnici nebo v Lošticích našli do rána vybitý, vyvražděný a vyloupený dům bohatého měšťana. A vždycky, když o takovém přepadení došla zpráva, vyjížděla hoštejnská posádka, aby horlivě pátrala po lupičích. Zdálo se, že hoštejnští žoldnéři samou horlivostí ani nejedí, ani nespí. Ale zatímco se rozjeli stíhat lupiče na jednu stranu, na druhé straně byl spáchán nový zločin.
     Pověsti o krvavých událostech budily všeobecný strach. Zábřežští páni si zavolali hoštejnského purkrabího, aby jim pomohl vysvětlit, kdo a odkud by mohl páchat takové zločiny a nezanechat po sobě ani stopy. Purkrabí se dušoval, že lotry jistě dopadne. Zábřežští páni ale nemohli pochopit, že takový zdatný úředník, do něhož vkládali všecky naděje, není s to dostat se lupičům na kobylku, když jeho předchůdce, zdaleka ne tak horlivý a schopný, vždycky zakrátko každého lapku dopadl.
     Po dlouhém uvažování vybral konečně zábřežský pán mezi svými služebníky spolehlivého a neohroženého myslivce a uložil mu, aby se potají odebral do lesů a dával pozor, co se tam vlastně děje.
     Myslivec pod pláštěm noci a převlečen za sběrače pryskyřice se vydal na cestu a dostal se až k soutoku říčky Březné se Sázavou. Nejprve chtěl přenocovat na hradě Hoštejně, ale pak se rozhodl, že zůstane v lese a neprozradí svou přítomnost ani hradní posádce. A dobře udělal. Neboť sotva usínal na lůžku z mechu a chvojí, uslyšel z koryta řeky Březné podivný šum, šplouchání vody, potom i koňský dusot, tlumené lidské hlasy a smích.
     Zvědav, co se děje, plazil se křovím k břehu, a tu vidí jezdce, kteří nejedou cestou, ale korytem řeky, a teprve brodem vyjíždějí na cestu k hradu.
     „Dneska nás Heřman nepochválí,“ slyšel myslivec hlas předního jezdce. „Ale zítra si dnešní smůlu vynahradíme, pojedou opavští kupci od Šumperka.“
     Jezdci vyjeli z řeky. Jeden z nich zapálil pochodeň a zamával jí proti hradbám, odkud se ukázalo stejné znamení.
     Myslivec už do rána neusnul. Každé slovo, které slyšel, a to, co viděl, mu leželo v hlavě. A rostlo v něm strašlivé podezření. Bděl a čekal.
     Za svítání vyrazila z hradu skupina jezdců. Přijeli k brodu, a místo aby se přebrodili na cestu, obrátili koně proti proudu a korytem Březné se ve vší tichosti ubírali k Šilperku. Jeli, ani se neohlíželi, a myslivec, zvyklý pohybovat se v lese jako stín, je mohl dost pohodlně sledovat. Plížil se za nimi opatrně až do míst, kde je dnes Drozdovská Pila, a tam zpozoroval, že pod jednou strmou strání tlupa jezdců vystoupila na břeh. Myslivec se neslyšně protáhl houštinou a užaslým zrakem jezdce pozoroval. Viděl, že zbrojnoši se převlékají. Místo vojenských helmic si nasazovali na hlavu vysoké klobouky s péry, místo barevných kabátců si oblékli haleny plné záplat, místo kopí, dýk, tesáků a mečů si strkali za pás dlouhé nože a širočiny. Někteří si nasazovali škrabošky, jiní si připínali kníry, jeden druhému se posmíval, jak v té maškarádě vypadá. Zbraně a oděvy, které svlékli, žoldnéři uložili do skrýše v boku příkré hory, kterou uzavřeli velkým, mechem porostlým kamenem. Potom vyskočili na koně a uháněli údolím řeky dál proti jejímu proudu, ale už ne mělkým řečištěm, nýbrž po stezce prosekané lesním porostem a už hodně zdupané koňskými kopyty.
     Myslivec hleděl za jezdci ze svého úkrytu jako omámený. Nechtěl věřit svým očím. Už si byl zcela jist, že se žoldnéři proměnili v dosud marně hledané lupiče. Rozhodl se počkat na místě tak dlouho, až se celá ta rota loupežníků zase vrátí. Přebrodil se na druhý břeh, podařilo se mu otočit balvanem u skrýše a strnul. Našel zde hromadu dalších potvorných krojů, klobouků, škrabošek, nožů, seker, palic a železem pobitých kyjů a vedle toho oblečení, které žoldnéři svlékli. Mezi odloženými zbraněmi poznal bezpečně i meč hoštejnského purkrabího. Ten vzal k sobě. Prohlédl si ještě hromady zboží uloženého v pytlích, našel i hromadu váčků plných zlatých a stříbrných mincí. Potom zase skladiště pečlivě kamenem uzavřel, zahladil všecky stopy a vrátil se na své stanoviště. Odtud chtěl pozorovat, co se stane, až se lupiči vrátí.
     Vrátili se za několik hodin s veselým smíchem. Přiváděli nové koně naložené pytli se zbožím a pochvalovali si, že dnešní vyjížďka stála za to.
     Až k myslivcovým uším se nesl rozkaz purkrabího:
     „Kořist do skrýše, koně do hradu. Zítra pojedeme stíhat loupežníky.“
     Ozval se hlasitý řehot.
     „A až je nechytíme, bude zase jednou veselo,“ chechtali se rozjaření loupežníci.
     V mžiku byla kořist uložena, lupiči se rychle měnili v žoldnéře, připínali si meče, brali do rukou svá kopí a chystali se na cestu. Vtom purkrabí surově zaklel a křikl: „Kde je můj meč?“
     Všichni ztichli, všecko zpřevraceli, hledali a hledali, ale meč nenašli.
     „U matky všech ďáblů, musel tu někdo být,“ hulákal purkrabí.
     „Nesmysl,“ mínili jeho kumpáni. „S ničím nebylo hnuto a není tu ani stopy. Musels ho ztratit po cestě. Jeďme, dokud je světlo, meč jistě najdeme v říčním korytě.“
     Purkrabí se nemohl upamatovat, jestli meč ještě měl ve chvíli, když se převlékl za lupiče, a protože den byl už opravdu na sklonku, dal si nakonec říci, neboť potmě by meč těžko hledali.
     Do řeky vjeli však nevesele a jen napínali zrak po ztracené zbrani.
     Jakmile odjeli dosti daleko, myslivec nahlédl znovu do skrýše. Našel tam spoustu nové kořisti, mezi jiným i obleky zbrocené čerstvou krví. Zhrozil se, neboť teď už věděl vše.
     Hoštejnská hradská posádka byla tou loupežnickou bandou, která sama páchala děsné zločiny na cestách, které měla hlídat. A purkrabí Heřman byl jejím náčelníkem.
     Zábřežský pán, když se o tom dověděl, dlouho nechtěl myslivcovi uvěřit, ale meč, který kdysi purkrabímu sám daroval, ho přesvědčil. A zprávu o novém zločinu už také měl. A tak pod záminkou, že se chce s purkrabím dohodnout o stíhání lupičské roty, poslal pro něho na Hoštejn.
     Purkrabí přijel pln rozhořčení, horlivosti a ujišťování, že tentokrát lupiči nemohou být daleko, že teď najisto je polapí a všecky pověsí.
     Zábřežský pán se mu při té řeči díval upřeně do očí, a když purkrabí umlkl, přistoupil k polici, na níž skryt rouškou ležel purkrabího meč. Vzal meč do ruky a řekl: „Poznáváš tento meč? Patřil vůdci těch loupežníků.“
     Purkrabí vytřeštil oči, vytrhl pánovi meč z ruky, ale než tasil, sevřel ho myslivec a žoldnéři skrytí za drapérií v pánově komnatě. Purkrabího spoutali a odevzdali katu, aby na něm mučením vynutil přiznání. Leč zbabělý lupič se hned přiznal sám. Doznal, že než přišel na Hoštejn, byl členem lupičského bratrstva na česko-rakouských hranicích, a když byla jeho banda rozprášena a mnoho jejích příslušníků pochytáno, utekl s některými druhy až sem a dal se najmout do zábřežských žoldnéřských služeb. Službu vykonával tak horlivě, že si získal důvěru pána, který ho za věrné služby a odvahu povýšil na purkrabího na Hoštejně. Když toho dosáhl, propustil všecky žoldnéře, o nichž předpokládal, že by s lupičstvím nesouhlasili, a místo nich přijal všecky své staré kamarády z bratrstva. S nimi pak, maje plnou pánovu důvěru, začal provádět staré řemeslo. Nikomu ani nenapadlo, že by hradská posádka, místo aby cesty střežila, na nich zabíjela a kradla. Prodej uloupených věcí pak zprostředkovával purkrabí Ješek na hradě Šilperku, který zase ve spolku s dalšími loupeživými rytíři z okolí přepadal kláštery a vesnice, které k nim patřily.
     Po tomto doznání zábřežský pán hned vyslal vojsko hlídat Hoštejn, aby ani jeden lapka z hradu neunikl, a kázal přivést i šilperského Ješka. Ten však, když viděl přijíždět zábřežské žoldnéře, rychle zmizel.
     Lupiči na Hoštejně, když se jim jejich vůdce dlouho nevracel, poslali do Zábřeha zvěda, a když ani ten se nevrátil, viděli, že je zle, a chtěli se z hradu rozprchnout. Avšak narazili na obklíčení, vrátili se proto do hradu, zavřeli bránu a rozhodli se, že se budou bránit. A byli by se bránili dost dlouho, kdyby obléhatelům nebyl poslal vojenskou pomoc sám král Václav II. a kdyby myslivec, který loupežníky usvědčil, nebyl vymyslil, jak na ně vyzrát.
     Za hlásnou věží hradu stál starý buk, jehož větve dosahovaly až k věži a zakrývaly jediné okénko směřující k lesu. Lupiči neměli s obranou hradů velkých zkušeností a okénku ve věži nevěnovali pozornost. Myslivcově pozornosti však okénko ve věži neušlo. Vyrobil dlouhou ostrev, okleštěný kmen s pahýly větví, a ještě se dvěma odvážnými druhy ji za noci připevnil do koruny buku tak, aby dosáhla až k okénku. Po ostrvi se všichni tři vyšplhali do věže, zneškodnili strážného na věžním ochozu a myslivec, převlečen do jeho šatů, začal místo něho podávat obleženým zprávy o pohybech obléhatelů. Volal, že se obléhatelé šikují k útoku na opačné straně proti hlavní bráně. Lupiči rychle opustili hradbu u brány a hnali se bránit opačnou stranu hradu. Zatím dva myslivcovi společníci opuštěnou bránu otevřeli a obléhatelé se nahrnuli do hradu. Překvapení loupežníci se chtěli zachránit skokem z hradeb a útěkem do lesů, ale padli přímo do rukou vojáků. Neunikl z nich ani jeden.
     Milosti se jim nedostalo. Byli i se svým vůdcem oběšeni na hradním nádvoří a zhanobený hrad byl rozbořen. Na jeho místě dnes stojí památníček s nápisem, že dne 20. srpna 1845 byla dobudována a slavnostně otevřena olomoucko-pražská dráha. Loupežnická minulost Hoštejna upadla v zapomenutí.

Obrázek

Předchozí       Další