Prodaný syn

     O Čertí skalce se vyprávěla i další pověst, která jinak vysvětlovala okolnosti, za nichž ďábel na skále zanechal otisk svých drápů a kopyta.
     V Rasově dole u Horních Studének prý bydlíval se svou ženou pohodný, člověk všemi lidmi opovržený a tak chudý, že když udeřila velká neúroda a s ní taková nouze a hlad, že lidé snědli i každé padlé zvíře, byli pohodný se ženou živi jen kůrou stromů, spařenou trávou a nějakou veverkou, kterou se pohodnému podařilo chytit v lese. Ještě štěstí, že neměli děti, to by si museli doopravdy zoufat.
     Jednou, když pohodný zase bloudil po lese a ohlížel se po nějakém soustu, potkal znenadání pána v zeleném klobouku a zelené kamizole. Tak se ho polekal, že chtěl honem zmizet v houštině, ale pán ho zastavil a vlídně na něho promluvil:
     „Jak se daří, starý brachu? Hlad? Hlad?“
     „Baže hlad, milostivý pane,“ povzdechl si upřímně pohodný. „Už třetí den jsme neměli se ženou v ústech nic kromě vody.“
     „Hm, lehká pomoc, pohodný,“ řekl povzbudivě pán. „Jestli prodáš, koupím od tebe, o čem doma nevíš, za pytel dukátů. Zaplatím hned a pro to, co koupím, si přijdu za pětadvacet let.“
     Hladovému pohodnému se z toho zatočila hlava. Byl si jist, že o všem, co má doma, dobře ví, vždyť co měl, mohl spočítat na prstech, a o čem nevěděl, mohla být jenom nějaká nepatrnost, a kdo ví, jestli i ta. Proto se dlouho nerozmýšlel a plácli si.
     Sotva se tak stalo, pán v zeleném kloboučku zmizel a místo něho stál před pohodným pytel dukátů. Pohodný si měch s penězi hodil přes rameno a prohýbal se pod ním cestou k rasovně.
     V první nenadálé radosti ani on, ani jeho žena neuvažovali, zač vlastně dostali tolik peněz. Bídu přežili, a když teď nastaly lepší časy, šli do Studének a koupili si od obce statek, který jeho majitelé z bídy opustili, koupili do chléva krávy, koně, vepře a stali se z nich rázem sedláci.
     Zakrátko na to se jim narodil syn.
     Teprve teď jim svitlo, že to byl on, jejich synáček, zač dostali pytel dukátů, neboť tenkrát, když muž v lese prodával, o čem doma neví, ani jeho žena ještě nevěděla, že nosí pod srdcem syna.
     Bědovali, žalem si rvali vlasy z hlavy a litovali, že prodali své jediné dítě ďáblovi, aby se zachránili. Nyní by byli rádi život obětovali, jen kdyby se tím smlouva dala zrušit. Jak se dříve těšili z majetku, tak nyní celé dny a noci plakali nad kolébkou a prosili pánaboha, aby je z toho velkého trápení nějak vysvobodil. Jediné, čím se mohli utěšit, bylo, že pětadvacet let je dlouhá doba a kdo ví, co se zatím nestane.
     Rok za rokem ubíhal jako voda v řece, synáček vyrostl v hezkého chlapce a jeho rodiče, jimž osud dítěte nešel z hlavy, rozhodli, že dají syna vystudovat na kněze, v naději, že do svých pětadvaceti let dosáhne kněžského svěcení a že na posvěcenou osobu nebude ďábel mít moc vztáhnout svou špinavou ruku.
     Syn byl s přáním svých rodičů svolný, pilně studoval, vstoupil v Olomouci do semináře a připravoval se na kněžství.
     Ďábel však také nezahálel. Když už mladý seminarista měl ukončit svá studia, začal se mu noc co noc zjevovat hned v podobě krásné dívčiny, která ho přemlouvala, aby opustil seminář a oženil se s ní, že je bohatá panská dcera, že bude pánem a bude žít v samé rozkoši a radovánkách, hned se mu zas zjevil v podobě švarného důstojníka, který sliboval veselý život plný dobrodružství a zlata, jen ať s ním jde, jindy ho zase navštívil v podobě učence a sváděl slibem, že ho svým uměním naučí, jak se dá každý kámen proměnit ve zlato, a že ho naučí vařit koření, kterým si člověk uchová věčné mládí a nesmrtelnost. Budoucí mladý kněz nacházel také denně ve svých kapsách a pod polštářem zlaté peníze a knížky s obrázky krásných žen a světských radovánek, lákajících ho, aby zběhl ze studií a sešel na ďáblovu cestu.
     Mladík už nevěděl kudy kam. Měl před vysvěcením a najednou se mu zdálo, že se na kněžství nehodí, chodil zasmušilý a nemluvný, v noci nespal, modlil se a vzdychal a počala se v něm rodit myšlenka uprchnout někam daleko do světa, aby měl pokoj.
     Rodiče jako by tušili, že je se synem zle, přišli ho do semináře navštívit, a když viděli jeho pohublou tvář a když si uvědomili, že se blíží doba, kdy si má ďábel pro jejich syna přijít, s pláčem mu vyznali, co ho v krátkém čase čeká, a zapřisáhali ho, aby vydržel a nedal se ničím svést, že do vysvěcení není už daleko a až bude vysvěcen, že mu ďábel nebude moci ublížit.
     Syn s úžasem vyslechl, co mu táta s mámou povídali. Poznal, že všecko to mámení, co prožíval, byly jen ďáblovy svody, a rozhodl se, že se jen tak nedá.
     Ďábel se však také nechtěl dát. Čím víc se blížil den vysvěcení, tím víc sliboval hory doly, ale mladý bohoslovec pořád statečně odolával.
     Konečně přišel den, kdy dosáhl svěcení. Ďábel zuřil, vyhrožoval mu, že si ho přece jen odnese, protože smlouva musí být dodržena, a jestliže on jako kněz se bude pokoušet smlouvu zrušit, že si odnese jeho otce jako rukojmí.
     Toho se mladý kněz ulekl a řekl. „Dobrá, ďáble. Navrhuji, ať nás rozsoudí sázka. Zítra budu v hornostudénském kostele číst svou první mši – primici. V okamžiku, kdy budu vycházet ze zákristie k oltáři a ministrant dá zvonkem znamení, já začnu sloužit mši a ty musíš začít hledat tak velký kámen, jako je hornostudénský kostel, a než já mši ukončím, než řeknu „Ite, missa est“, doneseš ten kámen na vršek u kostela a tam jej postavíš. Když to dokážeš, půjdu s tebou. Když nedokážeš, smlouva neplatí.“
     „Budiž“, řekl ďábel a těšil se, že sázku snadno vyhraje.
     Ale nevyhrál.
     Mladý kněz, zatímco všecek rozechvěn sloužil mši, a nebyl ještě ani v polovici, zaslechl zvenčí vzdálený hukot, s nímž ďábel dopravoval ohromnou skálu na vršek u kostela. Lekl se, že ďábel už je tady, a proto, ačkoliv mše nebyla ještě dokončena, obrátil se k návštěvníkům kostela, požehnal jim a mši předčasně ukončil slovy „Ite, missa est“.
     Ďábel se domníval, že mše je u konce a on byl s kamenem teprve nad Lískem. Ze zlosti, že sázku prohrál, uhodil skálou o zem tak prudce, že se zaryla hluboko do země. A jak ji tak pevně držel, vyryl v ní své čertí drápy a ještě do ní vztekle kopl a zanechal tak ve skále i otisk své koňské nohy.
     Mladý kněz i jeho rodiče byli konečně zbaveni velkého trápení a rodiče potom žili u syna až do své smrti.

Předchozí       Další