Jak se stal uhlíř rychtářem
Pán, jemuž kdysi patřil kus Hrubého lesa mezi Janoušovem a Podlesím, se jednou na lovu své družině ztratil a zabloudil v lese. Noc byla na krku, les hustší, ticho, v němž pískání vyplašených sýčků mrazilo v zádech.
Pán se prodírá houštím sotva mu stačí dech a najednou mu v chřípí zavoní sotva znatelný pach kouře, jako by někde v blízkém okolí dohoříval oheň.
„Co si počnu, jestli les hoří? Co si počnu, jestli tu někde nablízku táboří loupežníci?“ lekal se bloudící pán.
Zastavil se a snažil se zjistit, odkud sem kouř táhne, a když zjistil správný směr, plížil se potichu lesem k místu, o němž předpokládal, že na něm hoří. Za malou půlhodinku plnou napětí se to dozvěděl.
Stál dvacet kroků ve tmě před milířem a viděl uhlíře, jenž pozorně obcházel své dílo, sem tam ucpal mourem a blátem už příliš žhavý průduch, sem tam do ucpávky bodl klackem, aby k tomu místu mohlo víc vzduchu.
„Kdopak to asi je?“ přemýšlel pán. „Toho člověka neznám a pracuje v mém lese. Hej, uhlíři,“ zavolal na něho, „pročpak ještě nespíš?“
„To bych tomu dal,“ zasmál se uhlíř. „Když se pálí, nespí se. Milíře by mohly shořet a zapálit celý les. Kdepak bych se pak živil?“
„Pro koho tady pracuješ, že ti na tom tak záleží?“ vyptával se pán uhlíře, který se ve své práci nedal nečekaným příchozím vůbec rušit.
„Pro pána, co mu les patří.“
„Platí ti dobře?“
„Inu,“ usmál se zase uhlíř, „pán mi dává za milíř dva groše, jenže správce, který mi groše vyplácí, říká, že jeden z nich si musí nechat za psaní do účetní knihy.“
„Jak vidím, ty s tím souhlasíš,“ na to pán.
„Že bych souhlasil, to zrovna ne. Ale co mám dělat? Postěžuji si a správce mě z práce propustí. Musím být rád, že mám aspoň ten groš.“
„Směl bych u tebe přenocovat?“ změnil pán hovor. „Zabloudil jsem a nevím kudy kam. Jsem utrmácený, mám hlad a žízeň,“ nedával se pán pořád poznat. „Za krapet vody, za nocleh a za kousek chleba rád zaplatím.“
„Tím, co mám, vám rád posloužím zadarmo,“ řekl uhlíř upřímně. Jsem rád, že ke mně v mé samotě vůbec někdo přišel. Lehněte si támhle na chvojí. To je mé lože. Pěkně se na něm spí. Chléb je v haleně, ukrojte si a čerstvá voda je ve džbánu. Potom si dojdu pro jinou.“
„A kde budeš spát ty?“
„Dnes v noci nikde. Musím do rána hlídat milíře. To je služba, u které uhlíř nesmí, pokud milíř hoří, zamhouřit ani jedno oko.“
Pán se tedy usadil na vonících jedlových větvích, ukrojil si chleba, napil se vody a za chvilku spal, jako by ho do vody hodil.
Ráno nocležník uhlíři poděkoval, dal si od něho ukázat cestu z lesa a vnutil mu trochu peněz.
„Jistě se spolu ještě uvidíme,“ řekl uhlíři na rozloučenou. „Je tady hezké místo, přijdu tě zase navštívit.“
A splnil slovo. Za několik dnů se sem skutečně vrátil ještě s několika muži a už zdaleka volal na uhlíře: „Vedu ti uhlířské pomocníky. Nediv se. Já jsem ten pán, co mu les patří. Založíte zde osadu a ty v ní budeš rychtářem. Osada ponese jméno po tobě. Nevím však, jak se jmenuješ.“
„Jakub,“ sotva ze sebe vypravil překvapený novopečený rychtář.
„Tak tedy Jakubovice,“ pojmenoval pán příští obec. „A abys měl něco do začátku, přinesl jsem ti všecky ty groše, které ti správce srážel za zápis do účetní knihy. A ještě přidal dluh za nocleh a milé pohoštění. Buďte tu hodně zdrávi, a až si postavíte své příbytky, přijedu se na vás do Jakubovic podívat,“ kynul jim pán rukou a odcházel provázen udivenýma očima uhlířů.