Očarovaná máselnice

     V sousední vesnici při stloukání másla pracovala trochu jinak čarodějnice, která ještě ke všemu byla sama závistivá a mstivá. Dokázala očarovat selkám dřevěné máselnice, že se v nich máslo, ať byla smetana sebelepší, nestlouklo.
     Jedna hospodyně však, které řikali Fánynka a na kterou si čarodějnice usedla, byla ještě chytřejší a na čarodějnici pěkně vyzrála.
     Když se Fánynce jednou zase smetana nechtěla a nechtěla stloukat, svlékla si nejspodnější spodničku, kterou na sobě měla, oblékla do ní svou očarovanou máselnici, šla si useknout pořádný klacek a tím klackem začala tu svou, do spodničky oblečenou máselnici hlava nehlava vyplácet co se do ní vešlo. Za malou chvilku uslyšela zvenčí, jak k ní do chalupy s velkým nářkem přibíhá sousedka čarodějnice, padá před Fánynkou na kolena, spíná ruce a prosí: „Smilování, smilování, achich, prosím už dost, už dost, ach ouvej, to je bolest, to je bolest, hospodyně, smiluj se nade mnou, už dost...“
     Fánynka máselnici vyplácet přestala a čarodějnice si šťastně vydechla. Každá rána totiž, která dopadla na oblečenou máselnici, zabolela čarodějnici.
     Máslo se potom hned stlouklo a dobrosrdečná Fánynka čarodějnici čerstvým máslem namazala opuchlé „šlince“, které jí naskákaly po holi na těle, a ještě jí přidala namazaný krajíc chleba. Čarodějnici nebylo třeba ani upálit. Po tom výprasku přestala čarovat a selky měly pokoj.

Předchozí       Další