Divé ženy
Divé ženy v pověrečných představách prostých lidí byly ohyzdné šeredy, malé a všelijak pokroucené postavy. Zdržovaly prý se v lesních doupatech a nemyslely na nic jiného, než jak by se zdravým lidem za svou ohyzdnost pomstily.
Podle té pověry největší nebezpečí od divých žen hrozilo novorozeňátkům. Byla-li jejich matka nebo jejich chůva neopatrná a pustila novorozeně jen na chvilku z očí, usnula při něm nebo se zapovídala se sousedkou, divá žena, než se kdo nadál, jí robátko vzala a místo něho jí podstrčila své vlastní nedochůdče. K tomu měly divé ženy moc na matku nebo chůvu, když byla s dítětem sama, poslat mrákoty, spánek, nevolnost, nebo ji od děťátka něčím na chvilku odlákat. Potom provedly svou.
Taková věc se podle pověsti stala jedné matce z Horních Studének, která každou neděli odpoledne chodila se svým novorozeným synkem navštěvovat do sousední vesnice své rodiče ve Zborově.
Šťastná, že jim každý týden může ukázat vnoučka, jak prospívá a roste, jak se usmívá a žvatlá, spěchávala k nim hned po obědě, a když se s chlapečkem všichni potěšili, vracela se v podvečer s dítětem v náručí domů.
Polní cestu, kterou se neděli co neděli ubírala, vroubily hromadnice kamení, lískové keře a za nimi stály malé lesíčky a březinky. Byla to pěkná, zdravá a tichá krajina, v níž jejího synáčka, který jí klidně spal v náručí, nic nerušilo.
Jednoho nedělního podvečera, když se žena zase vracela z návštěvy, právě když míjela kamenné hromadnice u cesty a za nimi stojící bukový lesík, pocítila, že se jí z ničeho nic zatočila hlava, dělají se jí mžitky před očima a přicházejí na ni mdloby.
Položila tedy spícího synka do trávy a vlekla se k nedaleké studánce, aby si v ní smočila šátek a setřela z očí mžitky. Jen si studenou vodou svlažila obličej, všecka mdloba z ní spadla. Za malý okamžik se od studánky vrátila, vzala synáčka do náruče a šla domů.
Manžel už na ni čekal. Právě se chystal jít jí naproti. Žena chtěla před spaním dítě ještě převinout a nakrmit, položila je na stůl, ale sotva sňala z peřinky povijan, vykřikla a jako podťatá se kácela k zemi. Muž ji zachytil, položil do postele a běžel do výměnku pro svou matku. Mužova matka přišla, omdlelou snachu vzkřísila a ptala se jí, co je. Zoufalá žena, zalykajíc se dusivým, srdcelomným pláčem, jí ukazovala na stůl, kde leželo dítě.
Starucha se šla podívat a zhrozila se. Místo jejich krásného vnoučka s bílou, hedvábnou pletí, rovnými údy, s hlavičkou se zlatými vlásky, s modrýma očima a s usměvavou pusinkou s dolíčky, ležel v peřince ohyzdný skřet s křivýma, tenkýma nohama, velikou hlavou a vyboulenýma zelenýma očima, která seděla na drobném, chlupatém a pokrouceném tělíčku potaženém flekatou a jako pilník drsnou kůží. Na křivých prstech mu vyrůstaly dlouhé a zahnuté drápky.
Stará žena se také rozplakala. Zabalila divouska do peřinky a všichni společně s ním běželi na to místo, kde jim divá žena dítě vyměnila. Tam mladá maminka klekla na kolena, volala, plakala a prosila divé ženy, aby se smilovaly nad jejím i nad svým dítětem, ale nadarmo.
Malý divousek začal také naříkat. Měl jistě hlad. Dobrosrdečná žena se nad ním mateřsky ustrnula, politovala ho, krmila ho a starala se o něho, jako by byl její, a nedala mu nikým ublížit. Věřila, že se i jejímu synkovi u divých žen nepovede zle, pokud se nepovede zle malému skřetovi.
Plných šest roků opatrovala žena divouska jako svého, a jako dřív chodívala přes pole k rodičům se svým synáčkem, chodila k nim každou neděli i nyní s divouskem, a vždycky se zastavila na těch místech, kde k němu přišla.
Jednou, po šesti letech po té události, se zase s divouskem ubírala z návštěvy u rodičů, a když přišli k tomu bukovému lesíku, uslyšeli z lesa podivný zvuk. Podobal se zakňučení malého štěňátka. A než se žena vzpamatovala, divousek se jí velkou silou vytrhl z ruky, a ačkoliv před tím skoro nikdy nevydal ani hlásku, nyní s radostným kňučením, podobným tomu, jaké se ozvalo z lesa, utíkal a zmizel mezi stromy.
Žena se za ním rozběhla a na kraji lesa jí místo divouska vběhl rovnou do náruče hezký šestiletý chlapec, v němž hned poznala svého ztraceného syna. Divé ženy jí ho vrátily, protože dobře věděly, že s jejich dítětem pěkně jednala. Její vrácený hoch byl pěkně urostlý, zdravý, nebylo na něm vidět žádné strádání, byl jenom oblečen v kusech špinavých cárů a neuměl mluvit. Mluvit se však brzy naučil a nad ostatní děti vynikal velkou tělesnou obratností a tím, že rozuměl zvířatům a přátelil se s nimi. Ptáci, polní a lesní zvěř se ho nebála, neprchala před ním, a on také žádnému zvířeti nikdy neubližoval a nikdy nestonal.
Jak se mu vedlo u divých žen, než se naučil mluvit, však zapomněl, takže o tom nemohl nic vyprávět ani vlastní mámě.