První střevíce
Žili kdysi velmi chudobní rodiče. Měli jedinou dceru, ale tu chudinku nemohli pro samou bídu ani pořádně obléci, obout a nasytit. Bylo jim to líto, ale co se dalo dělat.
Když jejich dcera vyrostla v pěknou pannu, byla by se také ráda jako jiná děvčata oblékla do pěkných šatů, červených punčošek a hezkých střevíčků a šla si zatančit k muzice.
Co jí však bylo platné její horoucí tajné přání, když měla na všední den i na neděli jedinou „kytli“, jak tam říkali sukni, punčochy žádné a na nohách jen staré vyšlapané dřeváky po babičce.
Dívenku to moc mrzelo. Byla nešťastná, a tak jednoho dne řekla rodičům: „Táto, mámo, půjdu si hledat službu, abych si mohla koupit aspoň pořádné střevíce.“
Táta s mámou se s dcerou těžko loučili. Vždyť při vší bídě jim jejich dcerka byla na světě jediným potěšením. Avšak uznali, že dcera má pravdu, a tak ji s těžkým srdcem z domu pustili.
Dívka chodila po vesnicích od statku ke statku, ve městech od pána k pánovi, ale všude už služku měli, a když neměli a viděli její záplatovanou kytli a sešlapané dřeváky, řekli si, že to asi bude nějaká coura a odbyli ji hned ode dveří.
Děvče cestou samým zklamáním plakalo. Bylo mu líto, že je tak oškubané, a proto že ji nikdo nechce pustit ani do stavení.
Jednou před večerem dívka, celá hladová a unavená, nesměle zaklepala na dveře starého mlýna a stála u dveří plna strachu, jestli ji zase nevyženou.
Po chvíli se otevřely dveře a vystoupil z nich starý mlynář, šedivý, ustaraný, a polekaně se na ni zadíval.
Dívka pozdravila, popřála dobrý večer a prosila, jestli by pro ni ve mlýně neměli práci.
„Měl bych, měl, milá děvenko,“ pravil smutně mlynář. „Pro mladou pomoc se ve mlýně vždycky najde práce dost a dost. Rád bych tě přijal pod svou střechu, i do služby bych tě rád vzal, ale v mém mlýně každou noc straší, žádný čeledín ani služka zde nevydrží. Ani my sami ve mlýně nepřespáváme. Chodíme spát k příbuzným do vesnice. Chceš-li jít s námi, pojď, můj bratr je hodný člověk, přespat tě nechá. Možná že ti poradí i nějakou službu a kousek toho chleba k večeři ti dáme sami.“
Děvče však bylo už tak unavené, že sotva stálo na nohou. Zdálo se mu, že už nedojde dál ani krok. Proto prosilo:
„Nechte mě, pane otče, přespat někde tady u vás ve mlýně. Mně je to jedno kde. Já už dál nemohu. Podarujte mi jenom kousek chleba a já vám za to váš mlýn budu do rána hlídat. Já se nebojím.“
Mlynář a mlynářka byli lidé dobrosrdeční, báli se o ni a její úmysl jí vymlouvali, ale když děvče jinak nedalo, dali mu večeři, popřáli šťastnou dobrou noc a jako vždy šli přenocovat k příbuzným.
Dívka s chutí pojedla, zhasla lucernu a lehla si v kuchyni na pec na slamník, který jí tam mlynářka přichystala. A sotva zavřela oči, tvrdě usnula.
O půlnoci ji vzbudil nějaký hluk.
Po celém mlýně hvízdala meluzína, vítr burácel po sadě, všecky dveře, co jich ve mlýně bylo, se průvanem samy otvíraly, vrzaly a bouchaly, v náhonu šplíchala voda a mlýnské kameny o sebe narážely, že to byla hrůza poslouchat.
Vtom se ve světnici nad stolem sama od sebe rozsvítila lampa, z komína vyskočil myslivec, oknem skočil do světnice pohodný, z podlahy se vynořil kat a otevřenými dveřmi vešel statný krajánek, který kulhal. Každý z nich si přinesl na zádech pytel, v němž chrastily peníze.
Když se všichni shromáždili u stolu, zadupali až se mlýn zatřásl, shodili pytle na podlahu, krajánek hodil na stůl karty, hráči usedli na židle kolem stolu, každý si před sebe položil z pytle hrst zlaťáků a hráli.
Hráli, hráli, až najednou myslivec, který seděl zády k peci, se začal drbat na zádech. Za chvíli se drbal zas, drbal se čím dál tím častěji a čím dál víc. Dívka z pece viděla, že má pazoury jako čert, a dušička se v ní tetelila.
„Nedrbej se pořád a hrej,“ křičeli na něho ostatní, protože stálým ošíváním zdržoval hru.
„Někdo se mi dívá do karty,“ povídal myslivec, „proto se musím pořád drbat a prohrávám.“
„Hohoho,“ zachechtali se ti druzí a bouchali kartami o stůl ještě divočeji.
Hrají, hrají, a na nose se začne drbat pohodný.
„Někdo se dívá na můj nos, musím se drbat a prohrávám,“ vztekal se pohodný a začal se rozhlížet po světnici.
„Ty ses zbláznil, nech drbání a hrej,“ křičeli na něho kat s krajánkem.
Pohodný se přestal rozhlížet, hráli, hráli, a za chvíli se začal drbat ve vlasech i kat, jako by měl hlavu plnou breberek.
„Na mě se také někdo dívá,“ povídá, drbe se, drbe a špatně trumfuje.
„U Lucipera, co to s vámi dnes je, co pořád máte?“ zlobil se krajánek.“ Každý se oškrabuje, jako by se nemyl tři tisíce pět set let, a hraje jako ponocný. Povídám, hrejte, není tu ani myš.“
Hráli dál, ale vtom i krajánek praští kartami na stůl a zadupá o zem kopytem kulhavé nohy. „Braši, někdo tu skutečně je a dívá se nám do karet. Pojďte ho hledat a roztrháme ho na kusy.“
Čerti hodili karty na stůl a rozběhli se po mlýně.
Prošmejdili každý kout – nikde nic, až kat zabloudil očima na pec. Spatřil tam mladou nocležnici a zavyl:
„Tady je.“ A už se po ní sápali.
Ona však byla šikovná a honem vklouzla pod slamník.
Čerti oslepení vztekem popadli slamník, vyletěli s ním komínem a na sadě ho trhali na kousky. Když byli zrovna v nejlepším, zakokrhal kohout a rázem se všecko ztratilo.
Dívka dřív z pece neslezla až ráno. Vidí na stole karty, které hned spálila, a na podlaze čtyři pytle peněz.
Mlynář s mlynářkou přišli ráno zpátky do mlýna, a když viděli po zahradě roztrhaný slamník, na každém stromě kousek, padli na kolena a modlili se za nešťastnou duši té ubožačky. Myslili, že ji čerti v noci roztrhali.
Dívka jim však vyšla ze mlýna naproti, živá a zdravá, a vedla je oba do světnice, kde strávila noc. Tam jim za nocleh dala jeden pytel zlata a zbývající tři pytle jí mlynář s párem koní odvezl k jejím rodičům.
Od těch dob ve mlýně, kde čerti přišli o karty a o peníze, přestalo strašit. Z chudého děvčete se stala bohatá nevěsta, a protože byla krásná a hodná, brzy se provdala za pořádného člověka a každé služce, která k ní přišla hledat práci, vždycky nějakým zlaťákem vypomohla. Nezapomněla, jak jí bývalo zle a co musela zkusit a vytrpět, než si sama mohla koupit první střevíce.