Zabitý „dědek“

     Řezníka Koubka si zeširoka zezdaleka zvávali sedláci i největší páni na zabijačky, protože podle jejich mínění dovedl udělat jitrnice, jimž se chutí nevyrovnalo nic na světě.
     Není divu, že si ho pozvali i konšelé z města Šilperka, když se rozhodli zabít starého, už vysloužilého obecního kance a z jeho čtyř metráků mrtvé váhy připravit před volbami pro obec pohoštění.
     „Takovou čest si nesmím dát ujít,“ prohlásil řezník potěšeně, a slíbil, že se smluveného dne určitě dostaví hned ráno do města a jitrnic jim nadělá.
     Do velké tašky, upletené z lýka, si sbalil svoje fidlátka – nůž, ocílku, krumholec k zavěšení zabitého prasete, škoblu a kolíbku, uchem tašky prostrčil hůl a ve smluvený den se vydal do města.
     Z radniční věže vyhlížel řezníka městský profous, a jak ho spatřil přicházet, dal městské stráži znamení, aby řezníkův příchod ohlásila lidu ránou z hmoždíře.
     Rána bouchla a na ten povel pacholci vyvedli starého kance na rynk, uvázali ho za nohu ke kaštanu a s velkou slávou přivítali očekávaného řezníka. Celé město bylo hned na nohou. Všichni znalecky přihlíželi zabijačce a o pochvalné výkřiky nebyla žádná nouze. Řezník si počínal tak šikovně, že městský kat a jeho pacholci, které purkmistr určil řezníkovi k ruce, závistí zelenali.
     Kanec dostal palicí do hlavy, padl na všecky čtyři a ani nekvikl. Zato přihlížející měšťané spustili pochvalný povyk. Purkmistrová držela mísu na krev a krev míchal sám pan purkmistr. Potom přinesli velké troky, kance opařili, oškoblovali z něho štětiny a očištěné zvíře vytáhli na krumholci za zadní nohy na kaštan, aby mohlo být vykucháno. Hlavu, játra, srdce, plíce a pár kusů masa do jitrnic uvařili v kotli na prádlo. Od radnice po celém náměstí a do ulic se šířila libá vůně ovaru, a než zazvonilo poledne, bylo už tolik jitrnic a jelit, kolik si kdo přál. Rozvěsili je na prádelních šňůrách, natažených od stromu ke stromu po celém náměstí. Kdo přišel, bral si a jedl.
     Městská rada seděla v hospodě u piva a nezapomínala ani na řezníka. Posílali mu po služce máz za mázem, takže než byl večer, točila se hlava i řezníkovi, ale ne zase tolik, aby na sebe zapomínal s výslužkou. Protože viděl, že z celého kance při takové lidové zabijačce do večera nic nezbude, dbal, aby zbylo i na něho. Z vnitřností pro sebe odřezal „dědka“ (žaludek) a „babku“ (tlusté střevo). Do „babky“ si schraňoval nejlepší kusy masa a do „dědka“ si nacpal ovaru, chutného prejtu a krvavých krup, aby si doma mohl pro sebe vyrobit špeková jelítka, obzvláštní specialitu řeznického kumštu a pro něho nejoblíbenější pochoutku z celé zabijačky. A dobře udělal. K večeru nezbyla z celého kance ani kost, a když se purkmistr sháněl po nějaké jitrnici pro řezníka, už žádná nebyla. Místo výslužky přidal tedy purkmistr řezníkovi pár grošů, pěkně mu poděkoval a řezník šel domů.
     Tašku měl zase na zádech, fidlátka v ní dole, zakrvácenou zástěru nahoře, a v zástěře „dědka“ s „babkou“ pěkně naditou.
     Když už vycházel z lesa nad městem, kroupami vycpaný „dědek“ se mu nějakou náhodou ze zástěry vykulil a sklouzl u cesty pod keř. Řezník ztrátu zpozoroval až doma. „Dědka“ hledat nešel. Řekl si, že v noci ho stejně nikdo nenajde a že si pro něj ráno doskočí.
     Avšak dřív než řezník byli ráno v těch místech čtyři městští biřici, kteří měli z řezníkovy vesnice od rychtáře přivést nového mladého kance, aby po starém kanci chlívek moc nevystydl. Biřici vyšli z lesa, a vtom jejich velitel, který kráčel vpředu, najednou uskočil stranou a polekaně zavelel:
     „Zpátky! Podívejte se, co támhle leží.“
     Muži podle rozkazu uskočili a dívali se pod keř. Ztracený „dědek“ vypadal jako nějaké velké, vypasené zvíře.
     „To je ten jedovatý pavouk, co žere ovce, králíky a lidi. Utečme. Honem pro pomoc a zbraně!“
     Na povel „utečme“ se biřici nedali nikdy dlouho pobízet. Všichni čtyři běželi jako o závod nazpátek do města a mocným hlasem vykřikovali „pomóc, do zbraně.“
     Měšťané popadli kdo co měl, vidle, sekyry, muškety, šavle, píky, halapartny, palcáty a cepy, a pod vrchním velením purkmistra táhli na pavouka jako na draka. Zastavili se v uctivé vzdálenosti před keřem a purkmistr, který měl velet k útoku, začal najednou na místě přešlapovat a nabízet, že jestli se někdo odváží na pavouka zaútočit, dá mu obec velkou odměnu a on sám že mu dá svou dceru za manželku a po jeho smrti že může být ve městě purkmistrem. Ale chlapi buďto se báli pavouka, nebo ruky šeredné purkmistrovy dcery, která marně sháněla ženicha. Žádný z mužů se nehlásil. Ani městský kat. Ale právě na toho nyní padly zraky purkmistrovy a zraky konšelů. Usnesli se, že kat, který je za zabíjení městskou radou už dvacet let placen a ještě nikdy nikoho nezabil, musí teď ukázat, že nebere od obce peníze zadarmo, a jestli ho při tom pavouk sežere, že ho nebude škoda. Kat padl na kolena, prosil o milost, aby ho funkce s okamžitou platností zprostili, že nechce zahynout takovou potupnou smrtí, aby ho sežral pavouk jako králíka, to ať mu na místě raději useknou hlavu, on že proti tomu pavoukovi ani prstem nehne.
     Jeden z jeho mladých pacholků využil katova strachu a nabídl se, že jestli mu kat dá svou hezkou dceru za ženu a poručí mu po smrti svou katovnu, že půjde a pavouka probodne. Kat, který dřív svou jedinou dceru před tímto pacholkem chránil a zavíral, teď ochotně svolil. A protože také všichni ostatní s tím souhlasili, vypůjčil si pacholek od svého budoucího tchána popravčí meč, se všemi se rozloučil, farář mu dal poslední pomazání a pacholek statečně zaútočil napřaženým mečem na nestvůru pod keřem.
     Bodl – „dědek“ pukl, rozprskl se, až krvavé kroupy z něho vystřikly do trávy.
     „Trefil ho, sláva, krev se z něho jen valí,“ křičeli. „A co vajíček,“ divili se, když mezi krví uviděli bělavé kroupy.
     Pacholek, který po probodení „dědka“ uslyšel pukavý zvuk a viděl, že se „dědek“ trochu pohnul, se domníval, že po něm pavouk jde, aby ho sežral, pustil meč z ruky a strachy omdlel. Měšťané, když viděli, že hrdina klesá, dali se na zběsilý úprk za městské hradby, zavřeli brány, doma se zabarikádovali, purkmistr dal vyhlásit stav obležení a čekalo se, co se stane.
     Nestalo se nic.
     Když se řezník vyspal, šel se podívat na místo, kde „dědka“ ztratil. Našel ho před lesem pod keřem propíchnutého. Trochu krve a krup se z něho sice vyvalilo, ale jinak mu nechybělo nic. Před „dědkem“ ještě ležel katův pacholek. Řezník si myslil, že pacholkovi po zabijačce asi moc chutnalo pít, že si spletl cestu a nyní vyspává na trávníku. Nerušil ho, vzal si „dědka“ a šel si domů vyrábět jelítka.
     Katův pacholek, když se probral z mdloby a nikoho u sebe neviděl, dodal si odvahy, posbíral trochu krvavých krup a pár kousíčků masa, které tam řezník nechal ležet, a přinesl je ukázat konšelům. Ti uznali, že kroupy jsou pavoučí vajíčka a krev a kousky masa zbytky sežraných ovcí, a nařídili všecko veřejně spálit na hranici.
     Pacholek – hrdina dostal katovu dceru, s ní i katovnu a v ní na čelní stěně zarámované „Čestné uznání za statečnost“. V městě ani předtím, ani potom neměli slavnějšího kata. Na shromáždění, kterým oslavili vítězství nad strašným pavoukem, sezvali celé okolí. Řezník na slavnost přišel též, a když se ze slavnostního proslovu dověděl, co a jak, celou cestu ze slavnosti se jen hlasitě řehtal. Doma se nabaštil špekových jelítek, lehl si na lavici a smál se a smál, až o něho žena měla strach, že se snad zbláznil.

Obrázek

Předchozí       Další