O panském pití
Dneska je lidem hej. Kdo má žízeň – pán nepán – napije se kde chce a čeho chce. Avšak za dávných časů tomu bývalo jinak.
Na panství knížete Lichtenštejna směli poddaní pít jenom to, co pro ně vrchnost v panském pivovaře a v panské pálenici uvařila. V jiné než v panské hospodě se pod přísným trestem ničeho napít nesměli, aby panská kasa nepřišla o výdělek. Jedině tenkrát, když poddaný cestoval za hranice panství, směl si v cizí hospodě koupit půl pinty piva nebo žejdlík pálenky a nic víc. Protože však panské pivo a panská pálenka byly ošizené, nechutné patoky, které lidem nechutnaly, lidé brzy přišli na způsob, jak panský příkaz obejít a vysmát se mu.
S rudským panstvím pod Bukovou horou hraničilo tehdy malé panstvíčko Mlýnice. Patřilo rytíři Langendorfovi. Panstvíčko opravdu malé. Polnosti skoro žádné, ale zato pivovar a hospoda daleko široko proslavené. Těch si pan rytíř – sám milovník dobrého truňku – jak náleží hleděl. Nešidil své hosty na jakosti, ani na míře, proto pocestní a formani jeho hospodu nikdy neminuli. Mlýnická hospoda se po celý den hosty jen hemžila, zatímco v sousedství o lichtenštejnské hospody nezavadila ani noha.
Rudského vrchního zlobilo, že jeho pivo a jeho pálenka nejde na odbyt, ale chámové – jak říkal poddaným – byli každou neděli veselí, jako by vypili bůhvíco. Dal po tom pátrat a zjistil, jak na něho ti chámové vyzráli.
Převlékali se za pocestné vandrovní tovaryše, krajánky, bylináře a kejklíře, zkrátka za lidi na cestách. Po setmění, s holí v ruce, s rancem a v houni nebo v pytli zabaleným soudkem na zádech putovali z vesnic do mlýnické hospody, kde se pěkně poveselili, pověděli si, co je kde nového, do soudků si nakoupili piva a pálenky a potom s dobrou náladou a s dobrým pitím po tajných stezkách se spokojeně vracívali domů.
„Frfluchtnochamól,“ láteřil rudský vrchní, když se o tom dověděl, a křičel na písaře:
„Pane Franc, pošlou hned šikovného drába do Mlejnic na zvědy, a koho tam v hospodě pozná, toho pak dáte chytit, pitivo zabavit, vybrat pokutu, cháma vyplatit na lavici a zavřít.“
Písař vybral drába Lopoucha, který by za máz piva prodal živobytí, a poručil:
„Lopouch, tady maj zlatku. Pudou do Mlejnic do hospody, budou tam sedět, moc nepít a koukat celej den a dobře dávat pozor, kterej náš chám tam pije pivo nebo kořalku. Budou si ho pamatovat a zejtra to přijdou říct. A voblíknou se na to, aby jich žádnej nepoznal. Rozuměli?“
„Pefél, pane Franc,“ srazil kufry a zasalutoval Lopouch a šel se vystrojit, aby ho nikdo nepoznal. Vzal si na sebe mundúr po švédském vojákovi, který se kdysi v Rudě převlékl do civilu, přilepil si falešnou bradu, na hlavu si posadil kyrysnickou helmu, srolovanou deku si hodil jako vandrovnický pingl na záda, do kapsy zlatku, do ruky lískovku a kráčel do Mlýnice.
Protože ve svém převleku byl nenápadný jako šváb ve smetaně, lidi z rudského panství ho už z daleka poznali a hleděli se ztratit do zahradního altánku za hospodou. Hospodského navedli, aby dal Lopouchovi napít, co hrdlo ráčí, že za něho účet zaplatí, i kdyby vypil celou hospodu.
Sotva se Lopouch posadil za stůl, už u něho stál hospodský, a co si jako pán přeje.
„Pivo,“ poručil si dráb a položil na stůl zlatku.
„Pro oficíry u nás čepujeme zdarma,“ odmítl hospodský peníze a postavil před hosta celý máz piva.
Lopouch schoval honem zlatku do kapsy, myslil, že zadarmo může vypít celou hospodu, pil a pil, začal mít veselou náladu a vykřikoval: „Kruci, muci, to je dobrý pivo, fajnový pivo, ne jako ty rudský patoky, načepuj, hospodo, ještě máz, ať si jednou zadarmo užiju.“
Hospodský drába pilně obsluhoval, Lopouch zpíval, mlátil pěstí do stolu, jak to opilci rádi dělají, bratřil se s formany, chlubil se, že byl na vojně generálem, a ten mundúr, co má na sobě, že pochází po švédském králi, kterého on v bitvě vlastnoručně na kaši rozsekal. Potom jim ještě tvrdil, že je teď vrchním v Rudě na zámku, a nakonec, že je sám kníže Lichtenštejn.
Formani se báječně bavili, poroučeli Lopouchovi další pití, ťukali si s ním a tancovali, až zmožený Lopouch u stolu usnul a chrápal, jako když pilou řeže.
Na tu chvíli čekali hosté, kteří se před Lopouchem ukryli v zahradním altánku. Vrátili se do hospody, rozbalili Lopouchův pingl, do té deky ho zabalili, naložili ho jednomu formanovi na vůz s prosbou, aby Lopoucha složil vrchnímu v Rudě na zámku a řekl, že mu veze knížete pána, který se v mlýnické hospodě trochu namazal.
Měli byste vidět vrchního, když mu forman toho knížete pána skládal k nohám.
„Frfluchtnochamól,“ chytal se vrchní za hlavu, „um Gotteswill‘“, chytal se za srdce, „mordié“, trhal si knoflíky, „Donnerwetterparaplé“, škubal si vlasy, „já toho drába rozsekám do jitrnic, rozmačkám do presvuřtu, dám mu namlátit na zadnici, spráskám ho jako psa, toho frfluchter laushunda, elender šufta, dummer trotla a besoffener elefanta strčím do díry, ale nejdřív ho hoďte pod pumpu a pumpujte na něho půl hodiny studenou vodu.“
Od zlosti ztratil pan vrchní chuť na večeři, nechtěl sníst ani kuřátko, které mu panička připravila. Pořád mlel to své „kruci milión“, a byl z toho skoro na mrtvici. Panička měla co dělat, aby ho uklidnila:
„Liebling, přece se nebudeš zlobit pro jeden opilej dráb. Zejtra si ho vem na paškál a dej mu vyříznout pár na zadnici, ale tejď se hezky napapej a jdi spát.“
„Ja, ja, ty mít recht, já to tak budu dělat,“ poslechl vrchní svou paničku, slupl kuřátko a šel se vyspat.
Ráno si dal předvést Lopoucha do kanceláře:
„Frfluchtnochamól, co to v té Mlejnici, Lopouch, vypili, že byli tak namol?“
„Poslušně hlásím, vaše milosti, dobrý pivo,“ přiznával se zkroušeně Lopouch a padl před vrchního na kolena.
„Lepší než naše pivo?“
„Ja, o moc.“
„To já taky hned zkusit pudu. Dej sem tu maškaru a zapřahat kočár,“ začal hned vrchní jednat. Převlékl se za včerejšího Lopoucha, kočí práskl do koní a vrchní jel do Mlýnice okoštovat piva. Dal si ho nalít plný máz a při druhém mázu už mu to myslilo:
„Ta hospoda se musí vykoupit a zrušit. Kam by to vedlo, kdyby se pro sprosté chámské huby vařilo tak dobrý pivo?“
Dal si naložit plný sud piva do kočáru a napsal o tom knížeti pánu. Kníže pán souhlasil. Zaplatil panu Langendorfovi za Mlýnici s pivovarem a hospodou tolik, že si mohl koupit velké panství i se zámkem jinde, a hospodu v Mlýnici zrušili.
Potom zas bylo na lichtenštejnských panstvích ke koupi jenom pivo, které si poddaní nekupovali, žaludek si jím nekazili, ani rozum nekalili a libovali si, jak je to hezké, když jsou střízliví.