Polednice z Drozdova
Drozdovská polednice prý v pravé poledne sedávala na sluníčku na kraji lesa Kosovce, kam lidé chodívali sbírat „práskačí“, jak tam říkali suchému haluzí. Poslední člověk, který ji tam v pravé poledne viděl sedět, byla jistá paní Stryková, jejíž hrob na hřbitově už dlouho zarůstá trávou.
Tenkrát, když si skočila do Kosovce na „práskačí“, aby v poledne ve žních narychlo něco uvařila k obědu, byla ještě mladinkou hospodyní, první rok po svatbě.
Nasbírala si po lese nůši suchého klestí, hodila si haluzí na záda a běží, běží, aby byla co nejdříve doma a zatopila. Byla z Kosovce už skoro venku, namířila si přes slunný palouček přímo k cestě, a najednou tu před ní u lískového křoví sedí černě oděná stařena, v obličeji celá šedivá a vrásčitá, jako by její obličej byl utkán z nejjemnějších pavučin. Seděla tu a dlouhýma, křivýma, kostnatýma rukama předla na kolovrátku len.
„Pro pána, polednice,“ lekla se mladá hospodyně a utíká k vesnici.
„Mařeno, ty se mě bojíš? Tak ať už tě tu víckrát v poledne nevidím,“ volala za ní polednice a hrozila za ní kuželem.
Za týden se mladá hospodyně z leknutí vystonala a Kosovci se až do své smrti z daleka vyhýbala.