Doktor Kniha
Syn chudé vdovy v jedné vesnici poblíž Šilperka se jmenoval Jan, ale protože s matkou žili v pohraničním kraji, kde se spolu míchaly dvě národnosti, česká a německá, říkali mu Hanes.
Jeho matka pro chudobu nemohla místnímu kantorovi zaplatit ani sobotáles. Proto také kantor jejího synáčka Hanese zadarmo ve škole nerad viděl. Když hoch vycítil jeho nevlídnost, přestal do školy chodit vůbec a kantor se po něm ani nesháněl. Tak se stalo, že se Hanes nenaučil ani číst, ani psát, ani počítat, ani peníze znát a v celé obci ho proto pokládali za největšího hlupáka.
Kvůli té špatné pověsti nechtěl též Hanese nikdo přijmout do služby ani za pasáka, neřkuli vzít ho na učení řemeslu. Až starý, chromý švec se nad ním ustrnul a uvolil se ho vyučit ševcovině. Nebyl by ho vzal do učení, ale počítal, že mu chlapec bude dobrý aspoň na posílky, které on se svou chromou nohou nezastal. Hanes ostatně, jak bylo ze všeho jasně vidět, kromě těch posílek také opravdu k ničemu jinému nebyl. Nebyl ani moc chápavý, ani moc pilný a ani do práce se nijak nehrnul. Učil se ševcem plných deset let a za celý ten čas, pokud neroznášel boty, nedělal nic jiného, než že zarážel floky do podrážek a na kramfleky přibíjel podkůvky. Za tu práci mu švec dával jídlo a v prvních letech mu sem tam na přilepšenou vyplatil potěhem.
Dokud se Hanes o své živobytí nemusel starat sám, dokud se mu o ně starali máma a švec, bylo mu hej. Po sluníčku však přicházejí mraky, po létu přichází mráz – a tak jednoho dne umřel Hanesův chlebodárce a brzy po něm Hanes pochoval i svou maminku. Zůstal na světě sám jako kůl v plotě, jako kohoutek na kostelní věži, točil se dokola, chodil v chalupě od okna k oknu, ale kus chleba ani hrnec brambor odnikud nepřiletěl a polévku Hanes ani neuměl uvařit. V chlívku měl sice po mámě starou kozu, která však, kromě toho, že pořád bečela hladem, vůbec nedojila. V chalupě měl verpánek a kopyta, která ševcovi dědicové vyhodili a řekli Hanesovi, jestli chce, ať si ty krámy sebere. Hanes si je vzal, ač mu zatím nebyly k ničemu. Vždyť neměl kouska kůže na fleky, jedinou podkůvku na kramfleky. Ke všemu platil za hlupáka. Kdopak by k němu tedy šel s objednávkou?
Hanes přemýšlel, jak to má udělat, aby se aspoň jednou za den najedl. A tu mu za pár hladových dnů napadlo, že prodá kozu, která jen žere a nedojí, utrží za ni peníze a koupí si něco k snědku.
Jenže řezník kozu nechtěl, že je jen kost a kůže, a radil mu:
„Víš co? Kozu ti zabiju, dřív než pojde hlady, a ty ji, pokud to ještě půjde, ve zdraví sněz, abys sám také hlady neumřel. To ti radím, udělej, jak rozumíš.“
Hanes souhlasil.
Řezník kozu zabil. Staženou kozí kůži Hanes pověsil na půdě na bidýlko a maso si uložil do sklepa.
Než za čas kozu snědl, kůže se na půdě zatím pěkně vysušila. Ale vzpomněl si na ni, teprve když si vařil z kozy už poslední „kot“, to je poslední kus nohy. Přemýšlel, co dál? Při tom si uvědomil, že je vyučený švec.
Povídá: „Nic jiného mi nezbývá, nežli se chytit řemesla. Zkusím z té kůže ušít pár pantoflí, to bych snad mohl dokázat.“
Snesl z půdy pěkně proschlou kozinku, vysypal z pytle na zem kopyta, sedl za verpánek a začal vyrábět pantofle. Chlupy dovnitř, aby hřály, a holou kůži nahoru. Pantofle šil velké, pak menší, pak ještě menší, pokud mu stačila kůže, a povedlo se mu jich právě šest párů. Svázal je provázkem dohromady, navlékl na hůl, hodil si je na rameno a spěchal do města na jarmark.
Ve městě Hanes ještě nikdy nebyl. Ač mu už bylo třicet let, nevyšel ze vsi dál než za humna, a tak se upřímně podivil, jaké je Šilperk velké město. Všude lidí jako much, s ranci a taškami se všecko tlačilo na rynk. Kolem radnice po celém náměstí bylo plno krámů a plno halasu, kramáři křičeli jeden přes druhého, lidé smlouvali, hádali se s nimi o každý halíř, zkrátka na jarmarku byl hotový babylón.
Hanesovi z toho šla hlava kolem. Nevěděl, kam se postavit, kam jít, kam nejdřív pohledět. Proud lidí ho nesl hned vzhůru po rynku ke kostelu, hned dolů ke kašně, on jen mezi nimi plul jako ztracená lodička ve vlnách a pantofle se nad ním na dlouhé hůlce zmítaly jako utržená plachta na ráhně. Ani se nenadál a vyvržen tím lidským přílivem stál na farských schodech, odkud měl celý jarmark před sebou jako na dlani.
A v tom už na něho kdosi křičí:
„Hej, ty tam, ševče, počempak jsou ty pantofle?“
Hanes zbledl leknutím, nevěděl, co říci. Z peněz znal jménem pouze krejcar a zlatku, ale nevěděl, co platí víc. Protože však krejcar byl pro něho na vyslovení dost těžké slovo a Hanes při řeči trochu „zaškraboval“, ráčkoval, řekl, že po zlatce.
„A neslevíš nic?“ ptal se kupec. „Víš co? Dám ti tři zlatky za všecky a budeme si kvit,“ řekl jarmarečník a natáhl k Hanesovi ruku.
„Tak si plácnem,“ souhlasil nezkušený Hanes. Dostal tři zlatky na ruku a předal zákazníkovi pantofle i s holí.
Nový majitel pantoflí šel se svým zbožím kousek dál mezi lidi a mávaje jimi vysoko nad hlavou, aby je každý zdaleka viděl, spustil:
Pozor, lidičky, pozor.
Co hledáte, co nevíte,
u mě levně nakoupíte.
Pozor, lidičky, pozor.
Zima se blíží,
kuří oka tíží.
Pantofle chlupatý,
na prsty, na paty.
Pro dědky, pro báby,
aby je nezábly.
Chlupaté koziny
ochrání od zimy.
Každý párek, pěkný dárek,
pro dítky, pro matky,
za pouhé tři zlatky.
Kdo je koupí, neprohloupí.
Jak je mám, tak je dám,
kupujte, než je rozprodám…
Pozor, lidičky, pozor.
Huba mu jela jak šlejfířovi brousek, měl kolem sebe hned plno zájemců o bílé pantofle, byly jako na dračku. Hanes se na to díval u vytržení a zase se upřímně polekal, když – kde se vzal, tu se vzal – stál ten jarmarečník znova před ním a povídal:
„Nemáš těch pantoflí víc? Pro dnešek bych jich od tebe koupil ještě tak tucet párů a na příští jarmark bys jich mohl ušít aspoň kopu, tady na ně máš zlatku závdavku.“
„Což o to,“ povídá Hanes, „ušít bych je mohl, ale kde vzít kozu? Já už žádnou nemám.“
„Bóže, odkudpak ty jsi? V kraji je přece koz habaděj, tak co si děláš starost. A kromě toho bys mohl ušít ještě pár pantoflíčků z teletiny, ale srstí navrch, aby byly pěkně červené nebo strakaté, taková móda teď právě letí.“
„Uvidím, co se dá dělat,“ povídá Hanes.
Potom je vlna lidí pohltila a Hanese zanesla ke kašně, kde byla také veliká tlačenice. Zvlášť u kamenné obruby. Lidi se přes obrubu nakláněli k vodě, natahovali ruce, nabírali si v tom horku vodu do dlaní a hasili žízeň. Hanes měl také žízeň a pil s nimi. Jenomže jemu nebylo nic známo o tom, že v šilperské kašně není jen tak obyčejná voda, nýbrž že je v ní voda zázračná, přímo lázeňská. A jak by to mohl vědět, když před tím v Šilperku nikdy nebyl a nikdo mu o tom nic neřekl?
Voda v šilperské kašně totiž měla takové účinky, že když si jí hlupák jako poleno jenom malounko usrkl, mozek se mu hned pohnul a hlupáček začal přemýšlet. Když se však té vody napil člověk s normálním rozumem, hned se mu mozek trošku pokřivil, dosud rozumnému člověku začaly napadat všelijaké skopičiny, začal se chovat bláznivě. Ptal-li se někdo, co je příčinou té náhlé změny, proč ten člověk najednou tak trojčí, tázaný se jenom ťukl prstem významně do čela a řekl:
„Inu – napil se z kašny.“
V tom bylo celé vysvětlení. Zázračná voda v kašně způsobila, že Němci, pokud v Šilperku bydlili a z té kašny pili, nebyli ani moc hloupí, ani moc chytří, nýbrž na tom s rozumem byli tak akorát, aby se jejich městu mohlo právem nadávat Kocourkov.
Na Hanese měla voda ze šilperské kašny vliv opravdu blahodárný. V hlavě mu po vodě hrklo jako v budíku před zvoněním, přišlo mu líto, že nezná ani peníze, ani abecedu, že neumí číst, psát a počítat. Umiňoval si, že teď, když má v kapse hromadu peněz, koupí si tu největší knihu, začne se učit a všecko zanedbané vzdělání dohoní. S tou myšlenkou chodil nyní od krámu ke krámu, ale knih na jarmarku nebylo. On se však tak lehce nevzdal. Posilněn a osvícen zázračnou vodou vrátil se zpátky na farské schody a začal na sebe upozorňovat, tak jak to před chvílí odkoukal od svého prvního zákazníka:
Pozor, lidičky, pozor.
Koupím velkou knihu.
Kdo mi ji dohodí,
ten dobře pochodí.
Bude-li kniha jako malá bedna,
bude za ni hned zlatka jedna.
Bude-li velká jako krabice,
dostane za ni o zlatku více.
Kdo mi tu knihu opatří,
bude bohatý raz, dva, tři.
Sotva lidé, vždycky chtiví peněz, uslyšeli, že je tu možnost tučného výdělku, hned se rozběhli hledat velkou knihu. Avšak knihy tenkrát byly velmi vzácné. V Šilperku měl jednu knihu farář, zamčenou na oltáři ve svatostánku, a jednu knihu, zvanou Slabikář měl kantor. O třetí, té největší, věděl už jenom kostelník.
Ta největší kniha ležela v kostele na zapomenuté lavici od té doby, co umřel předříkávač, který, dokud žil, z té knihy lidem v kostele předříkával slova nábožných písní, když se při mši zpívalo. Po jeho smrti se však přišlo na to, že předříkávač byl tajný lutriján a že celá léta vodil katolický lid za nos a předříkával jim písničky z kancionálu kacířského. Farář se prý tenkrát, když ta ostuda praskla, tak rozčilil, že proklel knihu, zpěváka i lavici, co v ní ten kacíř sedal, a protože neměl kdy lavici znovu vysvětit a dát ji natřít, dal ji vyhodit z řady, aby se jí žádný pravověřící nedotýkal. Lavice s knihou tak zůstala v koutě drahně let. Stála tam jako ve staré škole stávala oslovská lavice, a kniha na ní. Jak by také ne. Kniha byla velká, desky prkenné, kůží potažené, rohy těžce kované a byla na zámek. Kdo v ní chtěl číst, musel ji nejdřív odemknout klíčem, vážila s tím zámkem dohromady třicet kilo, takže ji bylo dost co nést. Proto ji ani nikdo nesebral, obzvlášt když ještě ke všemu byla prokletá.
Hanes nemeškal, a když před ním kostelník knihu z pytle na ukázku vysypal, vrazil mu bez smlouvání do ruky dvě zlatky, strčil knihu zpátky do pytle, vzal pytel na záda a sbohem, šilperské město, já se jdu učit číst a vzdělávat.
Po příchodu domů Hanes zastrčil posuvným „šubrem“ dveře, na okno pověsil pytel, ve kterém knihu přinesl, aby zvědavci nemohli nahlížet do světnice, zapálil louč, knihu odemknul, zalistoval v ní a začal si ji prohlížet.
Nejvíc se mu líbily obrázky. Potom přeskočil stránky se všelijakými klikyháky, a protože v knize byly také písničky a noty, zůstal u těch not. On ovšem nevěděl, že to jsou noty. Považoval je za písmena a v duchu jásal, jak hned a lehce by je uměl napodobit.
„To jsem měl dávno vědět, jak lehké je psaní. Dávno bych se mu naučil. Hned si napíšu firmu na chalupu, aby se vědělo, že tady šije pantofle vzdělaný švec s velkou knihou. A firmu hned časně ráno přibiju na chalupu.“
Zázračná voda z kašny v něm pořád účinkovala. Se vším si hned věděl rady. Sekyrou urazil nohy u lavice, do hrnku nabral z komína sazí, důkladně je rozmíchal slinami a troškou vody, do černé kaše namáčel ukazováček a podle vzoru v knize načmáral na desku, která mu zbyla z lavice, pět rovnoběžných linek pěkně stejně daleko od sebe a mezi ně a na ně maloval, jak mu napadlo, sem tam kolečko s ocáskem, kaňku s tečkou a s nožičkou, zkrátka psal v notách a myslil si, že z toho, co napsal, každý hned pozná, že tady bydlí učený švec.
Ráno, když s dobrou náladou věšel firmu nad domovní dveře, kráčel okolo panský dráb, vidí tu novotu a povídá:
„Copak to děláš? Není to nějaká lumpárna proti vrchnosti?“
„Kdepak, pane dráb, to je firma a na ní stojí, že jsem učený švec a všecko umím.“
„No dobrá. Pošlu sem kantora, aby to přečtl a podal dobrozdání. Jestli tam najde něco na vrchního, tak se hleď zavčas ztratit.“
„Trouba,“ pomyslil si Hanes. „Číst to neumí, ale poroučet a hrozit, to ano. Na to je ho dost.“
Otráveně se vrátil do světnice, vyhlédal oknem a čekal, kdo si jeho firmy první povšimne. A nebyl to nikdo jiný než sám pan kantor.
„Pan kantor,“ vydechl šťastně Hanes, „ten bude koukat. Číst umí skoro napřeskáčku, copak on asi na mou firmu řekne?“
Kantor se zastavil před chalupou, zíral, šňupl si z tabatěrky, kýchnul, utřel si červeným šátkem nos, hledí a hledí, ale najednou spráskne ruce nad hlavou, popadne firmu, strhne ji dolů a jako blázen se s ní hrne do světnice.
„Šmarjá, Hanes, ty osle oslovská, co ti to napadlo? Trdlo! Pozbyls rozum, nebo ti přeskočilo? Copak sis to napsal na chalupu?“ křičel.
„Firmu, pane kantor, a vidíte, jak brzy jsem se naučil psát, že to i vy umíte přečíst. Dráb na to koukal jako vejr.“
„Poděkuj pánubohu, že ten mamlas neumí číst. Osle! Pěkná firma. Vždyť až to přečte někdo jiný, zavřou tě, oblečou ti vojenský kabát, zmalujou ti zadek, že se na něj do smrti neposadíš, budou tě lámat kolem, honit ulicí a věšet na šibenici. Víš ty hlupáku vůbec, co v těch notách stojí? Poslouchej, a můžeš si zpívat se mnou:
Náš pan vrchní zámecký,
to je pes sakramentský,
jedná s námi jako ras,
pověsme ho na provaz.
To je písnička v našem království přísně zakázaná. Copak nevíš, kolik chlapů za ni už sedí v kasematách na Špilberku, kolik jich už dvacet let slouží u vojska a kolik jich už zahynulo v hladomornách? Hned sežeň vápno a já firmu přemaluju, protože je mi líto tvé pitomosti.“
Hanes se podivil, co toho napsal, sám tomu nechtěl ani věřit, ale když to tvrdil kantor, který je přece ve čtení zběhlý, začal zatírat noty vápnem. Zatím co deska schla, kantor se ho zeptal, co mu má teď vlastně na desku napsat.
„Napište tam, že když mám tu velkou knihu, všecko vím, že jsem nejchytřejší švec, skoro jako doktor, aby mě lidi neměli za hlupáka,“ prosil Hanes.
„Pro pána Jána, ani jsem si nevšiml, vždyť ty máš také knihu, a jako almaru. To z tebe opravdu bude hotový doktor,“ vysmíval se mu kantor. „Taková velká reklama by stála peníze, a ty, Hanýsku, je nemáš. Já namaluju jenom Hanes – švec, a tu knihu vynechám. Bude to dřív a také lacinější.“ Přitom si kantor myslil: „Houby. Já se ti, holenku, budu zadarmo štrapicírovat s takovým dlouhým nápisem. To bych byl ještě hloupější, než jsi ty.“
„Jakpak nemám peníze?“ bránil se Hanes. „Kolikpak by u vás, pane kantor, pro mě stála ta větší reklama s knihou?“
„Hanýsku, pro tebe, ze známosti, žes býval můj žák, celou zlatku. Až ji seženeš, přijdu ti tabuli přemalovat.“
„Malujte, pane kantor, hned. Zlatku bych ještě měl. Utržil jsem ji za pantofle. Tady je.“
Kantor vykulil oči na zlatku na Hanesově dlani, poslal s ní Hanese honem do hospody pro žbrdol, a když si pořádně loknul, šňupnul a utřel si nos, začal malovat:
Švec, doktor Hanes,
uhodne, kam kdo co zanes,
a stojí za peníze,
co on má ve své knize.
Při psaní si myslel: „Všichni tak jako tak mají Hanese za hlupáka, tak ať se lidé aspoň trochu zasmějí, že z něho najednou je doktor,“ a nahlas povídal: „Tohle si pověs nade dveře, a jestli se ti jednou jako doktorovi dobře povede, nezapomeň mi poslat za šest let sobotáles i s úroky a ještě poplatek za dnešní zachránění před vrchním.“
Těmi slovy se kantor s Hanesem rozloučil a spěchal do šenku proměnit zbytek zlatky v osvěžující nápoj a ve šňupací tabák. Vždyť tolik peněz v kapse neměl od časů, co se ženil.
Za malou chvíli po kantorově odchodu přišla na drábovo hlášení k chalupě komise ze zámku: dráb, písař a vrchní. Jakmile totiž dráb na zámku omeldoval, že si švec Hanes bez povolení pověsil na chalupu psanou tabuli, museli se jít hned přesvědčit, co na tabuli stojí, kdo mu to napsal a co tím sleduje.
„Dobrá firma,“ povídal vrchní, když si tabuli přeslabikoval.
Pane Franc, předepíšou tomu okrašlovateli lidskejch hnátů daň ze živnosti. A až se někde na panství něco ztratí, zavolají ho na zámek a tam si vyzkoušíme, jestli nám najde zloděje. Když najde, uděláme ho policajtem, když nenajde, dáme mu pětadvacet holí, aby se darmo nechlubil doktorátem a nepodváděl lidi. Tu firmu mu potom zabavíme. Bude se hodit k opravě stodoly. Zatím do chalupy ani nechoděj a nechaj ho, až se uvidí co a jak.“
Vrchní a písař se už obraceli k odchodu, ale dráb stál pořád jako zkoprnělý, vyvaloval oči na tabuli, mnul si je a křičel: „Milosti, tady to bylo jináč. Dřív byly na tabuli kaňky a ocásky a teď jsou tam samý klikyháky.“
„Co bylo jináč?“, povídá písař.
„Jen ho nechají, pane Franc,“ mávl vrchní rukou. „Vědí přec, že dráb číst neumí a něco se mu zdá. On dráb jako obyčejně nebude asi střízlivý.“
Vrchní s písařem odešli, dráb tady ještě chvíli pobyl s pusou dokořán, ale pak plivl na nápis, otočil se a po cestě si mumlal: „Čert aby to vzal. Kdo jaktěživ slyšel, aby švec uměl psát jako doktor. Učení ševci jsou státu nebezpeční. Měli by ho zavřít.“
Hanes, schovaný v pavláčce za dřívím, dobře slyšel, že si ho vrchní, až se na panství něco ztratí, bude volat na zámek a chtít po něm, aby to našel. Proto se hleděl předem připravit. Večer se vloudil sousedce do chléva, vzal odtud malé telátko a odnesl je do chléva k drábovi. Ráno, jak Hanes najisto čekal, se strhlo po vsi velké pozdvižení.
Okradená selka lomí rukama, lamentuje a běduje, běží na zámek, že jí ukradli tele, ať toho lumpa chytnou a dají do želez. Dráb opásaný šavlí, písař a mušketýr běhají po dědině z chléva do chléva, ze sklepa do sklepa, ze stodoly do stodoly, z půdy na půdu, přehazují hnoje a seníky, ale tele nikde. Pan vrchní už je dopálený, sedne na koně, jede do vesnice, všecko hledání zastavuje a povídá: „Nechají toho, načpak tu máme chytrýho ševce doktora Hanese, kterej uhodne, kam kdo co zanesl. Jdou k němu, ať ukáže, co umí.“
Hanes je klidně přijal. Když se ho ptali, kde je tele, poškrábal se trochu ve vlasech a řekl: „Pánové, to není jenom tak, jak vy si myslíte. Musím se napřed poradit se svou knihou a pak vám dám odpověď. Počkejte chvilku venku, až si zloděje naštudýruju.“
Šli ven a mlčky čekali, až se Hanes odrhl od knihy. Potom hned na prahu jim oznámil: „Tele je v chlévě u drába.“
To byla rána.
„Krajcpiliáršvonapajparaplémordijé,“ zaklel pan vrchní.
„Tohle ti, ty lumpe, nedaruju,“ hulákal dráb a tasil šavli.
„Umlátíme tě na lavici,“ těšil se písař pan Franc ze zámku, který se vždycky rád díval a rád poslouchal, když zámecký kat a jeho pacholci někoho vypláceli na lavici, sekali někomu v mučírně palec, řezali nos nebo ucho. To bývala jeho nejmilejší zábava, když slyšel trestané lidi bolestí sténat a křičet.
Zatím však nezbylo, než v doprovodu celé vesnice táhnout k drábovi do chléva, přesvědčit se, jestli doktor nelhal. Otevřeli chlév – a ejhle – selčino tele.
Takový poprask na panství ještě nezažili. Co teď všecko slyšel dráb, to ještě předtím nikdy neslyšel, a musel pěkně mlčet, ačkoliv se vztekem zalykal. Protože však oddaně sloužil vrchnímu a na každého mu donášel a špicloval, vrchní se drába zastal. Prohlásil, že všecko byl jenom žert, jím samým, panem vrchním, nařízený, aby se vyzkoušelo, jestli se doktor Hanes bude hodit za policajta. Lidi ať jen jsou hezky zticha a nechají si nemístné poznámky, zvlášť selka ať si dává pozor na pusu, protože tele se jí ani vrátit nemusí, že právě teď je to tele panské, protože leží na panské slámě a v panském chlívku u drába.
Po tomto přísném proslovu měli hned lidé ústa na zámek a rozešli se domů. Šuškali si jenom, kdo by to byl řekl do toho ševce, přijít drábovi na kobylku. Ten že se mu teď bude mstít.
„Houby mu udělá,“ mínila většina. „Vždyť, jak je vidět, Hanes je velký učenec a má knihu, ve které všecko stojí, všecko si dopředu vyloží, dráb na něj bude krátký, ten z písemnictví nezná ani ň. Ten se tak ještě dokáže někomu podepsat šavlí nebo holí na záda, ale jinak je to tupec.“
Od té doby si lidi začali Hanese vážit, a dokonce se ho jaksi i bát, už z daleka ho zdravili. Od toho dne Hanes také denně nalézal na svém prahu věci, které se kdysi lidem ztratily, a protože se mezi lidmi nikdy nic neututlá a časem všecko vyjde najevo, věděl i on, co komu patří, a každý den ty věci majitelům vracel s podotknutím, že je vypátrala jeho kniha. Tím nabýval stále větší vážnosti a slávy, jinak už se na něho nikdo nedoptal než jako na doktora Knihu.
Netrvalo dlouho a zase pro něho přiběhli ze zámku, že se paní hraběnce ztratil z kredence vzácný prstýnek. Kuchařku kvůli tomu už vyslýchali a dost trápili. Na pana France, který za kuchařkou chodil do kuchyně něco smlsnout, si netroufali. Proto poslali pro Hanese se vzkazem, jestli prsten najde, paní hraběnka mu vlastnoručně vyšije pytlík na jeho knihu s hraběcím znakem, aby od ní měl něco na památku, a do toho pytle mu přidá deset dukátů. Vrchní však nezapomněl ke vzkazu připojit, že jestli prsten nenajde, pak mu knihu seberou, prohlásí ho za podvodníka a uřežou mu nos a uši.
Takovou panskou písničku Hanes slyšel nerad. Po té zprávě zrovna zezelenal. Dušička v něm byla tak malá, že ji v sobě nemohl ani najít. Tady byla dobrá rada drahá. Ale co mu zbývalo? Vydal se s knihou smutně na zámek, a čím byl k zámku blíž, tím šel pomaleji. Neutěšoval se ani pořekadlem, že hloupý má štěstí. Před zámkem v parku zalezl do křoví, aby si prohlédl, kudy by se dalo ze zámku uprchnout, kdyby se mu prsten najít nepodařilo. Sedí tam, sedí, rozhlíží se zoufale po oknech zámku a hledá okno, kterým by se dalo nejsnadněji vyskočit, kdyby bylo zle – a vtom hle. Jedno okno hned na Hanesem se prudce otevřelo, objevil se v něm pan Franc, vyklonil se a mocným mávnutím ruky vyhodil cosi do parku. Cvrnklo to a zablýsklo se to zrovna u Hanese.
„Prstýnek. To bude jistě ten hraběnčin,“ usoudil Hanes nazdařbůh, a chce prstýnek sebrat. Než se však k tomu s těžkou knihou na zádech přikřídlil, hop, hop, hop, přiskákala straka, cvakla zobákem a šup s prstýnkem do budky na bříze.
„Jen jestli ho tam, potvůrka, nechá,“ myslil si šťastný učenec a běžel s novou odvahou na zámek.
V zámku ho přivítali s velkou uctivostí. Na hraběnčino poručení mu nosili jíst a pít, ale Hanes si přál být chvíli sám, prý jen se svou knihou, aby mu poradila, a pak jim řekne, kde je prstýnek.
V komnatě, kam ho zavedli, se Hanes zdržel opravdu jenom chvilku. Položil svou knihu na stůl, ani se do ní nepodíval, vyšel ven, a jak tam všichni čekali, vzal pana France za ruku a vedl ho k tomu oknu, kterým písař před chvíli prstýnek vyhodil. Rozkázal písaři okno otevřít, ale ten se k oknu najednou nechtěl ani přiblížit, třásl se na celém těle, padl před hraběnkou na kolena a pořád jenom naříkal: „Milost, milost, milost…“
„Copak mi prsten ukradl můj písař?“ divila se hraběnka.
„To ještě nevím, milostivá paní hraběnko,“ povídal jí učený doktor Kniha. „Má kniha mi zatím sdělila, že prsten letěl tímto oknem ven, a kam až doletěl, mi kniha zjeví po tom, až písař pan Franc u tohoto okna dostane od drába pardus vysázených pětadvacet. Až se tak stane, prsten se najde.“
Když tak chtěla kniha, nedalo se nic dělat. Přinesli k oknu lavici a dráb, nejmilejší písařův kumpán a kamarád, panu Francovi sázel před hraběnkou a před učeným doktorem Knihou pětadvacet pěkně tvrdě, aby si nikdo nemyslel, že s ním má nějaké spolky.
Když drábova lískovka dopadla po pětadvacáté na písařovu zadnici, ukázal doktor Kniha na budku na bříze před zámkem a oznámil, že prsten je v budce, ale co prý se najde uvnitř kromě prstenu, to že si vymiňuje k tomu pytlíku a deseti dukátům od hraběnky.
„Dobrá, dobrá,“ souhlasila zámecká paní, „kromě prstenu ať je, pane doktore, všecko vaše, jenom ať už ten prsten přinesou.“
Mušketýr vylezl po žebříku na strom, před hraběnkou a před Hanesem utrhl u budky dno a obsah vysypal na stůl. Byly tam jehly, jehlice, špendlíky, sklíčka, korálky, plíšky, knoflíky, ale také zlaté řetízky, hodinky, brože, náramky a mezi tím i hraběnčin prsten.
Všichni přítomní jen zírali.
Protože Hanes o písaři pomlčel, nikdo se nedověděl, kdo prsten z okna vyhodil a kdo jej sebral. Mělo se za to, že kouzlo uhodnutí, kde prstýnek je, záviselo skutečně jen na potrestání písaře u okna. Proto lítostivá paní hraběnka, aby pana France nějak odškodnila, dala pro něho udělat zámeckým felčarem obkladek z dukátů a sama mu jej vlastníma rukama na jeho zmrskané pozadí položila, aby ho to tolik nebolelo, protože dobře viděla, že dráb sází až příliš poctivě a jak se patří, jako by si na písaři jednou chtěl od srdce zgustnout.
Když potom písaře odnesli do jeho světnice, poslal kuchařku potají pro Hanese a zlatý hraběnčin obkladek z dukátů mu z vděčnosti věnoval za to, že tak chytře všecko navlékl a nic neprozradil. Sliboval mu pak ještě hory doly, jestli si Hanes vše nechá pro sebe.
Po události s prstenem, která Hanese opět proslavila, se brzy nato sešla v hraběcím zámku velká šlechtická společnost hrabat, knížat a baronů. Mezi nimi dokonce byl i císařskokrálovský ministr a nemluvili tam o ničem jiném, než o tom, jakého tu v kraji mají učence. Ač je to prý původem jenom pouhý švec, že všecko uhodne a vypátrá, nic před ním a jeho knihou nezůstane utajeno. Sám ministr byl dokonce toho názoru, že takového vynikajícího člověka musí mít v zájmu říše ve své blízkosti císař a král, aby mu pomáhal a radil při panování.
A taky hned druhého dne po té hostině na zámku vezlo Hanese šest párů koní v kočáře do hlavního města, kde našeho učence oholili, umyli, oblékli, načež ho císař přijal v audienci.
„Slyšel jsem,“ pravil panovník, „že jsi slavný, vzácný a moudrý muž. Takové muže říše vždycky potřebuje. Přijímám tě do svých služeb v hodnosti dvorního rady a jako první úkol ti ukládám, abys za tři dny promluvil k lidu o tom, jak je pro lid dobré ctít vrchnost, jak je pro poplatníky dobré řádně a včas platit státu daně a jak je pro poddané dobré ochotně a pilně pro vrchnost robotovat. Poraď se se svou knihou a hleď přimět mé poddané, kteří pořád na tyto občanské ctnosti jaksi zapomínají, k největší ochotě a poslušnosti.“ Potom císař Hanese propustil.
Hanes proseděl celé tři dny nad otevřenou knihou a bručel:
„Tůdle. Já budu lidi přemlouvat, aby si zlodějského a surového drába ještě ke všemu vážili, aby před zlodějským panem Francem smekali, aby vrchnímu, tomu největšímu vydřiduchovi, s radostí nosili poslední groš a poslední slípku a na panském se ještě víc dřeli než se dřou, když sám vím, jak nám ti chlapi lezou krkem. Houby. Přál bych si jen jedno. Někam uprchnout a schovat se jim. Jenomže jak?“
Před Hanesovými dveřmi stála stráž, aby učeného doktora v přípravě proslovu k lidu nikdo nerušil.
„Čert aby vzal takové opatření,“ myslil si o tom Hanes, „a to i s císařem a králem a jeho pohůnky. Kdyby nestáli za dveřmi, to by se snadno utíkalo.“
Hanes se nehnul z komnaty celé tři dny. Třetího dne, jak bylo ujednáno, ho s velkou slávou a velkým troubením přivedli do ohromného sálu, zaplněného poddaným lidem, zástupci vlády a duchovenstva i vyslanci cizích států, postavili ho za řečnický pult hned vedle císaře a udělili mu slovo.
Hanes však pořád mlčel. Tolik lidu ho ohromilo. Tolik lidí, co tady, neviděl pohromadě ani na jarmarku. Hrdlo se mu stáhlo na nejmenší dírku, ne a ne ze sebe dostat jedinou slabiku. Přešlapoval, rozhlížel se jako obklíčený zajíc, potil se, obracel oči ke stropu, a vtom vidí, jak se klenba na stropě pomalu rozvírá, praská a už jenom spadnout těm lidem před ním zrovna na hlavu. Když si to uvědomil, zježily se mu hrůzou vlasy na hlavě a on ze všech sil tou malou dírkou v krku vykřikl:
„Hoří!“
V sále nastala nepopsatelná panika. Tlačenice. Křik. Hanes utíkal seč mu síly stačily, za ruku táhl strachem o život polomrtvého panovníka. Zástupci vlád byli venku první, o císaře se nestarali. Obecnému lidu, než se dostal ven, to ještě chvíli trvalo, a sotva se všecko octlo v bezpečí, celá budova se s rachotem sesula na hromadu. Protože to byla vládní budova, ze které nikdy nic kloudného pro obecný lid nevycházelo, lid její zhroucení s jásotem uvítal.
Ale císař Hanese vděčně objímal, děkoval mu, že svou duchapřítomností zachránil pro říši tak důležitý život, jako dík mu na místě pověsil na krk císařský řád Ostražité husy a kvůli té jeho knize ho současně jmenoval i rektorem císařsko – královského vysokého učení.
Tak se Hanes v jediném okamžiku stal pánem tak velkým a tak učeným, že se ho už nikdo a nikdy neopovážil na nic zeptat. Že za svou učenost vděčil hltku zázračné vody z šilperské kašny a za svou slávu knize, kterou si kdysi opatřil v Šilperku, zůstalo tajemstvím.
Tu knihu, která pořád budila respekt a byla jeho tajemstvím, opatroval jako oko v hlavě. Zavřel ji do trezoru na devět zámků, klíče od nich nosil na krku pod košilí, z pytlíku s vyšitým hraběcím znakem knihu nikdy nevytahoval. Jinak si žil jako v pohádce. Měl dobrý plat, nikdo se ho na nic neptal, dělat nic nemusel, všecko za něho udělali druzí, ale jemu osobně se teď raději každý na sto honů vyhnul.
Teprve když náš milý Hanes cítil, že se blíží jeho konec, svou vzácnou knihu vlastnoručně spálil, aby se nikdo nedověděl, co v ní bylo. Před smrtí si vzpomněl i na svého starého kantora a v závěti mu kázal vyplatit sobotáles za šest let, co k němu nechodil do školy, úroky z dlužné sumy a ještě doplatek za to, že ho tenkrát zachránil před vrchním. Zkrátka – odkázal mu celé své jmění.
Kantor pak praštil kantořinou, koupil si v Šilperku na náměstí dům, a když se v hospodě trochu rozveselil, vždycky zpíval písničku o vrchním, kterou tenkrát Hanesovi za zlatku přemaloval. Písnička měla pěknou notu a s kantorem ji zpívávala po půlnoci celá hospoda.
Hanesova odchodu do císařskokrálovských služeb lidé na panství, ani panští úředníci, a ti zvlášť, moc nelitovali. Byli rádi, že je pryč. Hlavně že je pryč ta jeho nešťastná kniha, o které věřili, že se z ní Hanes dovídá víc, než je třeba vědět. Když Hanes zmizel v cizině, žili si zase postaru v klidu a mlčeli i o tom, odkud učenec Hanes pocházel, jako by se za něho styděli. Doma, jak víme, nikdo nebývá prorokem.
Předchozí
Další