Lancmínek

     Dnes už by se sotva našel člověk věřící na světýlka, která se za nocí plouží po bažinatých lukách a po lesích, svádějí lidi na odlehlých a opuštěných místech z cest, aby zabloudili, blouděním se k smrti unavili a zahynuli. Některé naše prababičky však na světýlka ještě věřily. O takovém případu vypráví pověst o Lancmínkovi.
     Bylo to ještě za roboty, když v Horních Studénkách žil už postarší svobodný mládenec Lancmínek. Napohled to byl velmi hezký, tichý, ale nemluvný člověk, který nikdy s nikým nic zlého neměl, na požádání rád každému posloužil, avšak jinak, kde to šlo, se lidem raději vyhýbal.
     V létě, když nebyla jiná práce, chodíval po lesích a vytahoval ze země dlouhé smrkové kořeny, doma je loupal a po délce štípal na půlky. Po žních chodil k sedlákům pomáhat mlátit a místo mzdy v penězích si od nich bral tu nejpěknější dlouhou žitnou slámu. Potom ze slámy a z půlených kořenů vyráběl po večerech krásné „slaměnky“, ošatky – formy na chlebové těsto, kulaté na pecny a podlouhlé na „štrycle“.
     S těmi slaměnkami pak chodil na jarmarky nebo je prodával v městech a na vesnicích po domech a tím se živil.
     Práce měl pořád dost, takže si špatně nežil, chalupu si pěkně udržoval a měl ji jako klícku. Leckerá mladice by si ho ráda vzala, ale on se ženským vyhýbal. Ba, měl-li některou svobodnou dívku potkat a nemohl-li se jí vyhnout, raději se vrátil a šel jinudy.
     Jednou kolem vánoc se zase vypravil se „štůsem“ slaměnek na zádech až někam za Šumperk, a než všecky slaměnky rozprodal, začala se z hor valit hustá mlha a on se spěchal vrátit nazpátek. Domů se však už nikdy živ nevrátil.
     Do Klášterce přišel už pozdě na noc. Tam ho ještě lidé viděli. Odtud si Lancmínek chtěl nadejít, jak bývalo zvykem, cestou přes Raclavec k lípě nad Rosochou. V mlze však v lese ztratil správný směr a za chvíli v zamlženém lese ani nevěděl kde stojí. Jde a jde od stromu ke stromu, hledá cestu, klopýtá přes pařezy a přes kamení, a najednou slyší kousek napravo hned slabý, hned hlasitý psí štěkot.
     „Jdu asi moc blízko k Horám,“ pomyslil si bloudící Lancmínek a dal se víc nalevo. A tu hned za ním, hned před ním, hned napravo, hned nalevo haf, haf, haf.
     To už mu napadlo, že ho lesní a hraniční pejskové svádějí z cesty, aby ještě víc zabloudil. Lancmínek bojácný nebyl, a tak se zastavil. Poslouchá, odkud se zase ozve štěkot, ale je ticho. Rozhlíží se a vzpomíná, kde vlastně je, ale místo nepoznává a bloudí dál tou tmou. Teď vidí v dálce světlo. Napřed jedno, pak víc a víc, jako by před ním byla vesnice. Zaradoval se, že už trefí, a vykročil za světýlky.
     To ale neměl dělat.
     Jde, jde, světýlka chvilku svítí, chvilku se ztrácejí, chvilku svítí před ním, chvilku za ním, chvilku napravo, chvilku nalevo, chodí za nimi jako omámený, chodí a chodí, až cítí, že z něho už všecka síla vyprchala.
     Právě sešel z jakési stráně a uslyšel pod sebou šumět vodu.
     „To bude olšanský potok,“ povídá si. „Tady si trošku odpočinu, potom se budu držet proti proudu a už nezabloudím. Jenom si musím vzpomenout, s kým jsem o velikonocích jedl červená vejce. Až si vzpomenu, světýlka nade mnou ztratí svou moc a já se odtud už vymotám.“ Jen ta vzpomínka na červená vejce o velikonocích, jak pevně věřil, ho mohla spasit.
     Dvě kulaté slaměnky, které mu ještě zbyly, položil na zem a sedl si na ně, aby neseděl na sněhu. Odpočíval, přemýšlel a vzpomínal...
     Noc plynula a začal padat sníh...
     V dědině si nikdo ani nevšiml, že si Lancmínek večer v chalupě ani nerozsvěcuje, že jeho chalupa je už po několik dnů opuštěná. Teprve až si všimli, že Lancmínek se ani na Hod boží vánoční neukázal v kostele, napadlo jim, jestli snad nestůně. Tloukli na dveře, a když jim neotvíral, vešli i do chalupy, ale Lancmínek byl pryč.
     Hledali ho, ptali se po něm, Lancmínek však jako by se do země propadl.
     Až zjara, v měsíci máji, se kluci vypravili do Rosochy na pstruhy. Šli po olšanském potoce dolů dál a dál, až najednou jeden z nich polekaně vykřikl a ukazoval před sebe na břeh ke smrku. Pod smrkem seděl Smrťák na slaměnkách, na lebce klobouk, v ruce hůl a boty na nohou.
     Sousedé se tam honem vypravili, a tak se teprve dozvěděli, kam se Lancmínek poděl. Bylo to místo, kde už víc lidí vidělo světýlka a v noci se nikdo neodvažoval těmi místy chodit.
     Nebožtíkovu chalupu prodali, vystrojili mu za ni slavný pohřeb a místem v Rosoše, kde byl Lancmínek nalezen, od těch dob v noci nikdo nechodí, a když tamtudy jde ve dne, obchází starý smrk se zavřenýma očima, aby pod ním náhodou neuviděl sedět Smrťáka.

Obrázek

Předchozí       Další