Senojed

     Sedlák Vaněk měl pod Homolí, hned vedle silnice, louku jak malovanou, v červnu samý květ a trávu na ní po pás. Ale radost a užitek z louky neměl žádný, protože z ní rok co rok ani hrst sena nesklidil. Vždycky, když už seno bylo v kopkách skoro suché, začalo se přes noc ztrácet a sedlák ne a ne přijít na to kam.
     Proto se konečně rozhodl, že louku pronajme vdově, která se svými dvěma syny, vysloužilými vojáky, hospodařila na sousední chalupě. Těšil se, že mu louka ponese aspoň peníze. O tom, že se seno z louky ztrácí, pachtýřům nepověděl.
     Bratři louku posekli, usušili, a aby se seno, než je svezou domů, propařilo, dali je navečer do kopek a šli se vyspat.
     Ráno, když přišli kolem deváté na louku rozházet seno do kotoučů, aby proschlo, jedna kopka, hned na kraji louky, jim chyběla. Od místa, kde ta kopka stála, vedla přitom dost široká, znatelná stopa do kopce rovnou k Homoli. Tráva na louce, jetelina i bramborová nať na polích tím směrem až k lesu byla zválená, jako by někdo od Homole k louce valil kládu.
     „Chybí nám kopka sena,“ hlásili bratři doma mámě, „někdo ji v noci uklidil. Budeme muset seno hlídat.“
     Na hlídku si bratři vzali s sebou pro jistotu psa, zalehli na louce do prostřední kopky, zahrabali se do sena a čekali, co bude.
     Zrovna když na nedaleké kostelní věži, která vyčnívala nad obzor za lesem nad Homolí, odbila půlnoc, vyskočila z Homole obrovská koule a valila se ze stráně zrovna k nim. Pes naježil hřbet, stáhl ocas mezi zadní nohy a s velkým kňučením se dal na zběsilý úprk k domovu. Za psem v patách utíkal starší bratr Franc tak rychle, div psovi nešlapal na ocas. Mladší a silnější bratr Josef se však nebál. Zůstal ukrytý v kopce, a tak viděl, kterak se příšerná koule převalila přes sousední kopku a jak ji s labužnickým mlasknutím schlamstla. Spolkla velkou kopku sena jako malinu a koulela se přes pole nazpátek k lesu na Homoli.
     Josef zůstal v seně na louce na stráži až do svítání a pak šel domů. Vyprávěl, co se událo, a umínil si, že tu příšeru příští noc musí dostat. Bratr Franc a máma ho přemlouvali, ale on je odbyl: „Přece té potvoře nenechám jen tak sežrat naše seno.“
     Přinesl si z půdy svůj starý kyrysnický palaš, s kterým bojoval ve válce s Itálií, nabrousil si ho na bruse a šel s ním na hlídku. Úkryt si našel v první kopce v řadě, o které předpokládal, že si ji příšera v příští noci vybere za sousto, a čekal na půlnoc.
     Sotva odbila, příšera se valí. Cosi se jí však dnes nezdálo. Kus od kopky, v níž byl voják ukryt, se zastavila. Objevily se na ní dva zelené kruhy jako oči a Josef v měsíčním světle uviděl na kouli velkou, otevřenou bezzubou tlamu nachystanou k schlamstnutí kořisti. Hezky se v seně přikrčil, svůj palaš držel špičkou vzhůru, a už cítil, jak se nad ním i nad kopkou ta velká huba zavírá – mlask. A jak to mlasklo, Josef se v kopce vztyčil, provedl výpad šavlí – a prásk, ozvala se pronikavá rána a po ráně sykot podobný syčení unikající páry. Josef si ostrou šavlí díru v příšeře ještě zvětšil a vyskočil z břicha té noční potvory zrovna včas. Za ním vyklouzlo z kůže té koule jakési bílé střevo, nekonečný had, který klouzal a klouzal po louce k potoku, po potoku do řeky, pořád a pořád, dokud koule úplně nesplaskla.
     Když se rozednilo, ležel na louce široký pruh kůže, jemné, jako vydělané, hladké a bez chlupů. Bratři z té kůže pak prodávali lidem na sváteční koženice a nahradili si, co jim ta obluda sežrala. Seno pak už hlídat nemuseli. A sedlák Vaněk závistivě bručel:
     „To jenom já musím mít takovou smůlu, že mi seno sní Senojed.“

Obrázek

Předchozí       Další