Půlnoční setkání
Před časem bydleli na svém statku na dolním konci v Horních Studénkách bezdětní manželé. Statek měli velký, ale s půdou kamenitou, samý hrb a buben, stráň na stráň. Poněvadž se však sedlák zabýval vedle pole i formankou, žili si celkem dobře. Jenom jedno je trápilo, že neměli děti. Selka za to dávala vinu sedlákovi, on zase jí, a tak skoro pořád bylo u nich hněvivě zamračeno. Hospodář byl mírné povahy a dobrák. Dřel se se svým čeledínem od rána do večera, ale nespokojená selka pro něho nikdy neměla dobrého slova a nejraději by se ho zbavila. Ta myšlenka jí nedávala pokoj a jednou v ní uzrál strašlivý plán.
Sedlák spolu s čeledínem jezdívali do Olomouce a do Prostějova po císařské silnici přes Měník k Sobáčovu a k Litovli, kde na jednom místě, tenkrát porostlém ještě hustým lesem, byla veliká strž překlenutá vysokým mostem. O tom místě se vyprávělo, že tady lupiči přepadávají formany a házejí je z toho mostu do strže.
Právě na tom založila selka svůj vražedný úmysl. Protože si sama netroufala popadnout sekeru a rozpoltit svému muži hlavu nebo nasypat mu do kávy utrejchu a potřísnit si tak své vlastní ruce vraždou, pokusila se přemluvit čeledína, až zase pojedou z Olomouce se zbožím přes ten most, aby hospodáře zabil, hodil do strže, uprchl od vozu a prohlásil, že se zachránil útěkem, když je přepadli lupiči. Slíbila mu za to deset zlatých a hned mu je také strčila do dlaně.
Čeledín se zdráhal spáchat tak hrozný čin, měl hospodáře rád. Všelijak se selce vykrucoval, co to může mít za následky, ale selka na něj pořád naléhala, až ubohý čeledín, aby se zbavil jejího ustavičného přemlouvání, nakonec slíbil, že vraždu provede. Selka od té chvíle měla lepší náladu a všelijak mu začala lichotit a podstrojovat.
Zakrátko nato vyjel čeledín s hospodářem na obvyklou formanku. Když se vraceli a přijeli na měnínský most, čeledín zastavil koně, obrátil se na hospodáře, že mu právě na tom mostě musí sdělit něco důležitého.
„Hospodáři,“ začal, „hospodyně mi dala deset zlatých, abych vás tady na tom místě zabil, hodil vás do strže, utekl od vozu a rozhlašoval, že jsme tu byli přepadeni a já že jsem se zachránil útěkem. Ale já – jak bych to mohl udělat? Vzal jsem od ní peníze – tady jsou – jen abych nemusel denně poslouchat její přemlouvání.“
Hospodář, když to uslyšel, nevěděl zprvu, co si o tom má myslit, jestli tomu má vůbec věřit. Ale pak dostal nápad.
„Víš co,“ povídal čeledínovi, „když je to tak, jak říkáš, ať je po jejím. Deset zlatých si ponechej, tady k nim máš ještě dvacet ode mne. Teď až do Zábřeha pojedeme oba společně, ale odtud půjdeš už domů sám a řekneš mé ženě, žes nade mnou její ortel vykonal. Já se zatím v Zábřeze zdržím do večera a potom pojedu až do Zborovce. Ty tam na mě k jedenácté počkej a ostatní si už zařídím sám.“
Do statku přišel čeledín už za tmy. Hospodyně stála u okna celá rozechvěná. Ale na nic se nezeptala. Čeledín vstoupil do světnice také bez pozdravu, bylo na něm vidět, nebo aspoň předstíral, že je nesvůj. Klesl na lavici, zakryl si tvář rukama a po chvíli mlčení prohodil:
„Máte, co jste chtěla.“
Hospodyně ani teď neřekla ani slovo, podala čeledínovi večeři, ale ten jídlo odmítl.
„Nemohu jíst, ještě se celý třesu. Co jen z toho všeho bude?“
Pak se zvedl a šel si lehnout na své lůžko do maštale. Po desáté se tiše vytratil a šel do Zborovce. Hospodář už tam čekal, předal mu opratě a rychle se pustil k domovu. Ke statku dorazil pár minut před dvanáctou. Ve světnici viděl hořet světlo, potichu přistoupil k oknu a nahlédl do jizby. Viděl, že selka sedí zamyšlená u stolu, v ruce růženec, na stole svěcenou křídu a kropenku se svěcenou vodou.
„Už se v ní hnulo svědomí,“ pomyslil si hospodář, „má strach z půlnoční hodiny, abych ji nepřišel strašit.“
Počkal pod oknem, než bylo slyšet z Jedlí odbíjet půlnoc, a pak se tiše po špičkách vplížil maštalí do předsíně a ještě tišeji vzal za kliku u světnice. Dveře však přece jenom trošku vrzly, selka zděšeně vyskočila, a když uviděla hospodáře, kterého pokládala za mrtvého, začala se kropit svěcenou vodou a zaklínat ho jako zlého ducha.
„Odstup ode mne, duchu nečistý a zlý, kropím tě ve jménu Trojice boží po prvé, ve jménu Syna božího po druhé a kropím tě ve jménu archanděla Gabriela po třetí, abys sestoupil do horoucích pekel a neměl přístup ani k lidem, ani ke zvířatům, ani k vodě, ani k ohni, ani k majetku, ani ke vzduchu, ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého, amen.“
Ale duchovi ani nenapadlo, aby si z jejího zaklínání něco dělal, přichází blíž a blíž, překračuje kruh nakreslený svěcenou křídou na podlaze, odepíná si cestou kožený opasek, natahuje po selce levačku, chytí ji za pačesy a začne ji opaskem vyplácet.
„Tak ty tak, zmije falešná, zbavit by ses mě chtěla. To by tak hrálo. Každou noc k tobě budu chodit a vyplácet tě tak dlouho, dokud i ty svůj život nesložíš. Teprve pak budu mít v hrobě pokoj.“
Selka omdlela hrůzou, že se jí dotkl nebožtík, a když se probrala, viděla, že leží ve své posteli a nad ní se sklání její pantáta. Přikládá ji na rozpálenou hlavu studené obklady a smířlivě ji konejší.
„Aničko, Aničko, jenom se probuď, já ti všecko odpustím, jenom mi neumírej.“
Selka chvilku dělala, jako že je pořád ještě bez sebe, ale když poznala, že její muž je živ a zdráv a že o ni s láskou pečuje, výprask mu ráda odpustila a lítostí se rozplakala.
„Odpusť mi ten ohavný skutek, který mi sám ďábel našeptal,“ upřímně ho prosila.
Dala se na pokání a na důkaz toho pokání a smíření se oba manželé rozhodli postavit před statkem pěkný kamenný kříž a u něho zasadili dva kaštany.
Kaštany vyrostly, sedávali pod nimi studénští mládenci a panny, hospodáři na statku jeden za druhým odcházeli a dnes už jen nejstarší pamětníci umějí vyprávět o tom, proč před statkem stojí ten starý kamenný kříž.