Černý pes
Před léty žili dva bratři se starou mámou, která však hospodářství už jenom řídila, kdežto všecka práce byla na synech. Chodili do lesů kácet dříví, sekli a sušili seno, orali pole, seli, sklízeli a krmili dobytek.
Jednou na podzim oba bratři prožili zvláštní noc.
Zvečera se vypravili do panského lesa. V Drážkách tam měli vyhlédnutý pěkný doubek. Dub porazili, rozštípali na kusy, každý si vzal na rameno pořádný špalík a odnášeli si dřevo domů.
Měsíc sliboval, že tu noc bude pěkně svítit, a tak než bylo půl noci, měli bratři po třech štípách doma a šli si pro poslední. Ramena i nohy už je hodně bolely, ale co dělat, dub musel být do rána uklizen, aby hajný nic nepoznal a nešel po jejich stopě.
O půlnoci měsíček už opravdu pěkně svítil na cestu, bratři s nákladem stoupali zvolna co noha nohu mine do kopečka, starší bratr vpředu, mladší vzadu.
Najednou se tomu mladšímu zdálo, že se za ním plouží cizí černý stín. Ohlédl se a ustrnul. Viděl, že se za ním stejnou cestou ubírá velký černý pes s ohnivýma očima. Potichu špitl:
„Za námi jde pes.“
Upřeně se na něj potom oba dívali a byla v nich malá dušička. Pokud stáli na místě oni, ani pes se z místa nehýbal. Sotva vykročili, vykročil i pes. Bratři mlčeli, šli dál a pes pořád za nimi.
Když přišli pod starou lípu na rozcestí, kde vždycky chvilku odpočívali, hodili dřevo na zem a zase se dívali na psa. Seděl kousek dál od nich a ani se nehnul. Jenom ty jeho ohnivé oči smutně svítily.
„Víš, co to neseme za dřevo?“ Ptal se mladší bratr toho staršího.
„Vím,“ řekl tázaný. „Nechejme je raději tady.“
„Nemůžeme to udělat,“ řekl starší a zkušenější bratr. „Pes by tady dřevo každou noc hlídal a strašil. Musíme to dřevo spálit.“
Nasbírali suchého roští, snesli je na hromadu, hromadu zapálili a dubové dřevo položili na oheň. Divili se, jak rychle hoří, a ještě víc se divili tomu, že jak oheň dřevo stravoval, pes při tom příšerně vyl a pomalu se ztrácel. Jen jeho oči pořád svítily, dokud na ohni doutnala poslední jiskra. Jakmile na ohništi zčernal poslední žhavý uhýlek, ztratily se i ty psí oči a z místa, kde černý pes seděl, se k obloze vznesl bílý obláček.
„Tak,“ řekli si oba bratři, když oheň dohořel. „Duše člověka, který se na tom dubě před hrůzou let oběsil, bude mít aspoň pokoj.“
Byl prý to člověk, který měl zlou ženu, a za to, že si kvůli ní sám vzal život, musel každou noc v podobě černého psa hlídat strom, na němž spáchal svůj hřích. Když teď bratři dřevo spálili, byl od své služby osvobozen a našel klid.
Oba bratři smekli u ohniště čepice, chvíli tam postáli a pak šli domů.
Ráno se na to místo šli znovu podívat. Po ohništi nebylo ani památky, ani troška popela, ani nejmenší stopa po tom, že by tam byl v noci hořel oheň. Podruhé však už místo do Drážek, kam byli zvyklí chodit na dřevo, chodili raději do Rosochy, odkud je honil jenom panský hajný, když na ně kápl, že mu jdou krást dřevo.