Tajemství starého buku
Rozlehlý lesní revír, zvaný Rosocha, hlídal mladý, svobodný myslivec Drozd.
Byl by si rád vzal za ženu Hanu, dceru zámožného sedláka, leč ta, jak tomu už někdy bývá, měla ráda statného chalupnického synka Josefa, o němž se říkalo, že to je odvážný pytlák, který se s knížetem, majitelem Rosochy, dělí o srnce a jeleny, kdy se mu zachce. Chytit však Josefa při pytláctví a dokázat mu je, nebylo možné.
Rodiče dívky Hany, kterou by si byl rád vzal i myslivec, by byli rádi viděli, kdyby se jejich dcera vdala za panského služebníka. Přemlouvali ji po dobrém, po zlém, hrozili jí, v lásce k Josefovi jí bránili, ale všecko nadarmo. Hana od Josefa nechtěla ustoupit, a tak mezi jejími dvěma nápadníky vzplanula zášť na život a na smrt.
Josef v Rosoše nejraději pytlačil v místě, jemuž říkali „Na hradisku.“ Tam, vysoko nad příkrou strání svažující se prudce do údolí potoka, stály velikánské, prastaré buky s kmeny tak mohutnými, že by ani jeden z nich tři muži neobjali. Právě sem vždycky pytlák Josef myslivcovi unikal a právě mezi těmi buky se mu vždycky jako zázrakem ztratil.
Myslivec, hnán velkou nenávistí vůči svému pytláckému sokovi, nespal, číhal, stopoval, slídil, hlídal Josefovu chalupu, a Josef, aby ho před lidmi ještě víc zesměšnil, pořád vesele pytlačil a střílel v Rosoše časně zrána, v pravé poledne, zvečera i v noci, vždycky tam, kde by se ho myslivec Drozd nejméně nadál. Kolikrát už byl pytlákovi těsně v patách, střílel po něm, hnal se za ním s větrem o závod, ale mezi starými buky se mu pytlák propadl do země.
Nebezpečná hra mezi nepoddajnými soky trvala víc než rok.
Knížecí lesmistr na zámku hrozil Drozdovi, že ho bude muset propustit ze služby, jestli drzého pytláka brzy nedopadne, a tím myslivcovu zášť vůči Josefovi ještě víc rozpálil. Umínil si, že musí a musí Josefa přistihnout při činu, a potom – buď on, nebo já…
Byl březen. Josefův svátek připadl zrovna na neděli. Josef se oblékl do svátečních šatů, na cestě ke kostelu se přitočil k Haně a všem na očích ji doprovázel. Myslivec zatím hlídal ve křoví za Josefovou chalupou, viděl, že Josef Hanu doprovází, baví se s ní, a vztek jím zrovna lomcoval.
Josef věděl, že na něho myslivec číhá, a řekl si:
„Jen ať si Drozd myslí, že jsem šel s Hanou do kostela. Ztratím se mu za hřbitovní zeď, a hurá do Rosochy.“
Myslivce tím však oklamal jen na chvíli. Když Drozd viděl, že z kostela už Hanu nedoprovází, napadlo mu, že bude v Rosoše. Rozběhl se k lesu, uslyšel výstřel, a zrovna když se Josef chystal sebrat zastřeleného srnce, namířil na něho a zvolal:
„Stůj, nebo střelím.“
Josef, jako by opravdu chtěl prchnout, uskočil, padl k zemi a koule z myslivcovy flinty se zaryla do stromu nad jeho hlavou.
Teď teprve pytlák vyskočil, hlasitě se zasmál a utíkal. Myslivec s taseným tesákem za ním. Hnali se lesem zase až k těm starým bukům – a tam už pytláka nebylo.
Myslivec hledí jako vyjevený. Nechápe, kam se pronásledovaný pytlák tak náhle poděl. Volá ho, hrozí mu, obchází stromy, kleje a proklíná, nevzdává se, hledá – ale všude jen ticho.
Když se myslivec na samou noc vrátil z lesa, hledal Josefa v chalupě, hledali ho pak už všichni druhý a třetí den, hledali ho týden, po Josefovi ani slechu, ani dechu.
Za čas na něho zapomněli. I Hana. Na naléhání rodičů si vzala myslivce Drozda a život šel dál svou cestou.
Za čtyřicet let po tom, co Josef tak záhadně zmizel, jednou brzy zjara kácel zestárlý myslivec Drozd, tehdy už vdovec, v Rosoše Na hradisku prastaré buky, které stínily mladému lesu. Seděl na pařezu a vzpomínal na svého soka, pytláka Josefa, který se mu tady vždycky ztrácel, pak se ztratil nadobro a víc už ho nikdo živého nespatřil.
Tu záhadu by byl starý myslivec rád jednou rozluštil. V těch myšlenkách najednou uslyšel, jak nedaleko pod pilou padl mohutný, ten největší buk. Šel se podívat a viděl, že strom je uvnitř ztrouchnivělý. Ve kmenu se černala troudovitá dutina. Vzal do ruky sekyru, hrábl sekyrou do troudu a z dutiny se vysunula mužská holínková bota. Vzal botu do ruky a z boty se vysypal lidský hnát.
Drvaři z pily všeho nechali, uřezali z bukového kmene asi dvoumetrový kus, rozštípli jej a našli v něm v zetlelých hadrech zabalenou kostru muže a zrezavělou pytláckou předovku. Hluboko do boku kostry byl zapíchnutý lovecký tesák.
„To je Josef,“ vykřikl myslivec a smekl čepici. Konečně se setkal se svým sokem a tajemství bylo vysvětleno.
„Musel se tenkrát propadnout hluboko do kmene stromu a už se nedostal ven. Možná, že se mu vzpříčil tesák a probodl ho,“ uvažoval myslivec nad kostrou a v očích měl plno slz.
Mladí drvaři se podivili, že povídačka o smělém pytlákovi, již slýchali od svých rodičů, je přece pravdivá.