Plášťová louka
Nedaleko Pecínkové louky je jiná louka, zvaná Plášťová. Její pojmenování prý vzniklo za podobných okolností jako pojmenování louky Pecínkové.
Po popravě dvaceti sedmi šlechtických a měšťanských vůdců českého odboje proti Habsburkům, vykonané dne 21. června 1621 katem Mydlářem na Staroměstském náměstí v Praze, žilo u nás nekatolické obyvatelstvo v hrůze a strachu. Poražení účastníci odboje, pokud mohli, spěšně prodávali svoje majetky, a pokud je prodat nemohli, utíkali s holýma rukama za hranice, kde doufali najít bezpečné útočiště před pronásledovateli. Na útěku se mnozí museli častokrát dlouho skrývat, než se jim podařilo dostat se do cizí země, prožít mnoho útrap a zakusit hladu. Za kousek chleba nebo kus oděvu k převlečení, v němž by je nikdo nepoznal, dávali rádi poslední peníze, jen aby si zachránili život.
A tak se stalo, že prý jedné tmavé noci zaklepal na dveře kteréhosi statku v Horních Studénkách unavený cizinec. Hospodář, tajný český bratr, ihned vytušil, že má před sebou štvaného člověka na útěku, bratra.
Noční příchozí měl na sobě pěkný kabátec a bylo snadné uhodnout, že to není člověk chudý. Hospodář se příchozího na nic nevyptával, tiše ho pozval do světnice, aby nevzbudil spící rodinu, položil před hosta na stůl chléb s kouskem masa, a když cizinec pojedl, ukázal mu na lavici, aby si na ní odpočinul.
Noční host ulehl, ale nespal. Hospodář se posadil na židli u stolu. Oba mlčeli a myslili na totéž – neozvou-li se pod okny kroky pronásledovatelů. Tak mlčky bděli až do svítání.
Sotva se ozval první kohout, cizinec se zvedl, poděkoval hospodáři za vlídné přijetí, a že už musí dál, že je svrchovaný čas.
Při loučení padl cizincův zrak na sedlákův odřený starý selský plášť, visící na hřebíku u dveří.
„Bratře,“ zašeptal potichu cizinec. „Přenech mi ten plášť a čepici, mohly by mi usnadnit cestu.“
Hospodář mlčky sňal plášť a čepici a podal je odcházejícímu návštěvníkovi. Ten, oblékaje se do pláště, položil nenápadně pod houni, na které odpočíval, váček s penězi. Objal sedláka a odešel. Po jeho odchodu ulehl sedlák na lavici a pod hlavou ucítil cosi tvrdého. Cizincův váček s penězi. Vyběhl ven, všude se rozhlížel, ale po nočním hostu už nebylo ani stopy.
Cizinec, k nepoznání ve svém přestrojení, se spěšně ubíral do Kladska. Na jedné křižovatce ho však zastavili vojáci:
„Stůj, selský hřbete,“ hulákali. „Neviděls tudy jít člověka v panském kabátě?“
„Viděl, támhle,“ ukazoval jim sedlák v odřeném plášti. „Sotva mě spatřil, dal se na útěk k lesu.“
„Za ním,“ dal rozkaz velitel a hnali se k Hrubému lesu. Zatím ten sedlák ve špinavém plášti a v roztrhané čepici se s tlukoucím srdcem ubíral dál svou cestou.
Po nějakém čase přišel k hospodáři na zapřenou českobratrský kněz a vyřizoval mu od nejmenovaného bratra z německé Žitavy pozdrav a vzkaz, aby si peníze, které našel pod houní na lavici, ponechal za starý plášť a za čepici. Hospodář porozuměl, že jeho noční návštěvník svým pronásledovatelům šťastně ušel, a ačkoliv mu chtěl po knězi peníze vrátit, kněz je od něho nepřijal, že má přísný rozkaz nic nebrat.
Peníze hospodáři tedy zůstaly. Když se doba trochu uklidnila, umožnily mu koupit si louku, po které mnoho let toužil. Dětem a vnukům potom vyprávěl, jak louky nabyl, a louce zůstalo jméno Plášťová.