Čertí skalka

     Na severním svahu Královy hory se v houštině skrývají dva bludné balvany, kterým se říká Čertí skalka.
     Dokud i okolní, tehdy ještě málo obydlený kraj pokrývaly hluboké lesy pohraničního hvozdu, zdržoval prý se v nich v blízkosti oněch balvanů uhlíř, který neměl zrovna na růžích ustláno. Unaven těžkou prací a bděním u milířů zde pod vysokou jedlí každého dne chvilku odpočíval a sytil se kouskem suchého chleba. A protože býval po celý čas v lese sám a celé týdny neměl s kým slova promluvit, tak aby aspoň slyšel sám sebe, občas si hlasitě zanaříkal:
     „Ach, já jsem přece ubožák. Dřu se a dřu od rána do večera a musím být rád, že mám aspoň na kůrku chleba. Taková je pro chudáka na světě spravedlnost.“
     Jeho nářky uslyšel v pekle čert. Požádal pekelného knížete Lucipera, aby ho pustil na svět, že se na toho uhlíře podívá.
     „Jdi si,“ povídá Luciper, „ale dej si pozor a neslibuj nic, co bys nemohl splnit, jinak tě strčím za trest do kotle na deset tisíc let.“
     Čert se proměnil v myslivce, sedl si na skalku a čekal, až uhlíř spustí své nářky. Vyslechl je a potom na uhlíře zavolal:
     „Je mi tě líto, člověče. Chceš-li, mohu ti splnit tři přání. Ale dřív mi vlastní krví podepiš tuhle blánu.“
     Uhlíř se hned vzpamatoval. Myslivce si dobře prohlédl a poznal, že má koňskou nohu.
     „A jakpak,“ povídá opatrně, „copak ty jsi zač, že máš takovou moc, abys mohl splnit tři přání? Víš co? Napřed mi přání splň a já ti potom tu blánu podepíšu. Tady je na to má ruka. Aspoň budu vidět, že nejsi podvodník.“
     „Tak abys věděl, že ti věřím, dobrá,“ řekl čert. „Čeho si žádáš?“
     „Pojď se mnou támhle výš na skalku, tam ti svá přání řeknu,“ odpověděl uhlíř a vedl čerta vzhůru po kamenech.
     Z vrcholu skály uviděli moře překrásných, lidskou rukou dosud nedotčených svěže zelených lesů, že se uhlířovi nad tou krásou až dech zatajil a hlas se mu chvěl, když vyslovoval své první přání:
     „Když jsi tak mocný, jak tvrdíš, tyhle lesy, až kam oko vidí, mi do rána pokácej. Druhého dne je pořež, poštípej a srovnej do milířů. Když to dokážeš, pozítří uslyšíš mé třetí přání, a když i to splníš, blánu ti podepíšu. Máš mé slovo.“
     Čert se vesele zařehtal a pustil do lesa vichřici. Do rána ležely lesy na zemi. Druhého dne čert stromy pořezal, poštípal, srovnal do milířů, a nemohl se dočkat, až uhlíř vysloví své třetí přání.
     Třetího dne zas vyšli na skalku. Uhlíř se rozhlédl, a když uviděl tu strašnou pustinu, sevřelo se mu srdce bolestí a zvolal:
     „Cos to udělal, ty surovče? Do večera mi ty lesy postav jak byly předtím, to je mé třetí přání.“
     Čert se dal hned do práce a do večera lesy postavil jak byly dřív. Větve na stromech však visely posmutněle, zvadle, jako by v nich nebyl žádný život.
     „Podepisuj, podepisuj,“ dotíral čert honem na uhlíře a strkal mu do rukou brk a blánu.
     Ale uhlíř váhal. Něco se mu na lese nezdálo. Kopl do jedle, pod kterou vždycky odpočíval, a jedle se pod úderem boty rozpadla. Uhlíř se zděsil a zvolal:
     „Vždyť to, cos postavil, je mrtvý les. Hned jsem si myslil, že už jej k životu vzkřísit nedokážeš. Tu blánu si strč za klobouk a táhni k čertu, prokletý podvodníku,“ křičel a hodil čertovi blánu pod nohy.
     Čert zlostně dupl koňskou nohou do skály, až se do ní jeho koňské kopyto hluboko zarylo, a zmizel.
     Od té doby bludné kameny nesou jméno Čertí skalka. Kdo jde kolem, zastaví se u nich a prohlíží si zřetelný otisk koňské nohy.
     Neúspěšný čert si v pekelném kotlíku posedí ještě asi tak devět tisíc let za to, že zničil tolik krásného lesa.

Předchozí       Další