Mistr Michal a kníže Lichtenštejn
Na Mistra Michala chtěl vyzrát i sám kníže Lichtenštejn. Měl zrovna před svatbou s jakousi krásnou hraběnkou, chtěl jí dokázat, že není žádný chuďas, ukázat všechno své bohatsví, panství a své zámky, a přitom ještě se blýsknout, jaký je kabrňák.
Zavolal si tedy Mistra Michala a povídá mu:
„Michal, v máji přijedu se svou nevěstou do města na jarmark. Chtěl bych, aby se dobře pobavila. Dobře mě poslouchej. Bude mě hlídat ona a šest mých sluhů, které neznáš. Přivezl jsem je schválně až z Vídně. Co bude na mých šatech ze zlata nebo ze stříbra, všecko, všecko, co se ti z toho podaří na mně ukrást, si můžeš ponechat a kromě toho, když se při krádeži nenecháš přistihnout, dostaneš navíc stovku dukátů. Dáš-li se však chytit, dám ti jako každému jinému zloději useknout ruku. Souhlasíš?“
„S radostí, pane kníže. Postarám se, abyste se vy a paní hraběnka na jarmarku dobře pobavili.“
„Dobrá,“ potěšil se kníže, „ale zatím nikomu o tom ani muk.“
Kníže se na jarmarku vedle své nevěsty blýskal jako zlaté prasátko na zdi o vánocích, co knoflík, přezka, prsten – samé zlato, i kamzičí štětka za kloboukem seděla stopkou ve zlatém futrálu. Hraběnka samá perla, samý šperk a diamant. Jejich poddaní takhle vyparáděné své vrchnostenské pány nikdy ani neviděli. Tlačili se kolem nich, div je neuřkli, zevlovali, klaněli se i klekali a ruce líbali. Každý si na ně chtěl aspoň prstíčkem sáhnout, aby se tím mohl pochlubit.
Pozornost lidu knížeti jak náleží lichotila. Hraběnka tu a tam nějaké hezké dítko pohladila, usmála se na ně, jedné holčičce dala na památku stříbrný prstýnek, a když to viděl kníže, řekl si, že se – vem to koza – jednou také práskne přes kapsu a rozdal mezi lid půl kopy grošů. Lid se o penízky zrovna rval a provolával knížeti vivat, vivat, vivat.
Samou pýchou z té slávy jak na smrt zapomněl, že má na sebe dávat pozor, a než se s hraběnkou protlačil zástupem až k faře, všecek blažený pocit štěstí ho rázem přešel. To když si ho hraběnka u fary prohlídla a spráskla ruce:
„Main barmherziger Gott, Wencrle, no voni vypadají. Kdepak maj štětku z klobouku, zlatý knoflíky, zlatý prýmky a kord? A kouknou, boty se jim taky rozvazujou, protože přišli o přezky. To maj pěkný poddaný. Dyť je to samej zloděj. Ich gratuliere Herr Herzog,“ smála se knížeti hraběnka.
„Vám, frajlajn, neukradli nic,“ zastal se kníže pán svých lidí, „to jenom já jsem se s jedním nóbl zlodějem vsadil, abych vás pobavil,“ přiznal se kníže. „A on ten darebák vyhrál,“ dodal, ale do smíchu mu nebylo.
Panstvo nasedlo do kočáru a ujíždělo z jarmarku na zámek. Jistého nikdo nic nevěděl, ale pár lidí si přece jen všimlo, že kníže přišel na jarmark v samém zlatě a z jarmarku odjížděl jako obraný hrozen. Pověstí byl hned plný jarmark a lidi si šuškali, že ať to byl kdo to byl, trochu to s vrchností přehnal, že vrchnost měl nechat na pokoji a raději si vystřelit z některého kramáře nebo z drába. Lidi se báli, že se vrchnost urazila, bude se zlobit a napaří jim odvetu na robotě. To jistě byl Mistr Michal, a to neměl dělat.
Ale Mistr Michal se jenom usmíval. Ráno po jarmarku si šel na zámek pro výhru.
„Jsi doopravdy mistr, Mistře Michale,“ řekl kníže uznale. „Všecko, co se ti podařilo mi vzít, si ponechej, jak bylo ujednáno. A tady je těch sto dukátů.“
Dukáty si Mistr Michal vzal, ale ostatní věci položil pěkně na stůl:
„Co jsem vám, pane kníže, na jarmarku vzal, si nechat nesmím. Tak zní řád našeho cechu. Kdybych si jenom maličkost ponechal, cech by mě ze svých řad vyloučil. Žertéři nejsou zloději. To jinak nejde. Jen ty dukáty si ponechám, odevzdám je purkmistrovi pro obecní chudé. Za ty, pane kníže, pěkně děkuju.“
„Je to jenom chám a skoro zloděj,“ pomyslil si kníže po Michalově odchodu, „a není mu líto dát žebrákům sto dukátů, zatím co já jsem jim rozdal jenom dva tucty grošů,“ a nějak mu to nešlo do hlavy.