Tunklův rybník
Před více než pěti sty lety měl pod svým panstvím mnoho vesnic na Zábřežsku pan Tunkl z Brníčka.
Byl to ziskuchtivý pán, čím víc měl, tím víc chtěl. Skupoval jednu vesnici za druhou, jezdil na vraném koni - v maštali jich měl dvanáct - a jakmile někde našel vhodné místo pro založení rybníka, hned svolal všecky robotníky a kázal jim stavět hráze. Nic nedbal na nářky sedláků, že je připravuje o nejlepší pole. Bral jim bez slitování pole i luka, zaplavoval je vodou a sázel do ní ryby. Ryby pak vozil do měst a tržil za ně velké peníze. Na pánův rozkaz museli poddaní sami své pozemky kazit a mlčet. Za to svého pána smrtelně nenáviděli a nemodlili se za nic jiného, než aby ho čert vzal a odnesl do horoucích pekel.
Pan Tunkl o jejich nenávisti věděl, ale houby si z ní dělal. Naopak, tím víc své poddané honil bičem z práce do práce, svátek nesvátek, a když se někdo ozval a bouřil, dal buřiče pověsit na vrbě u rybníka.
Z dob pana Tunkla z Brníčka se skoro u každé obce na Zábřežsku ještě dnes ukazují hráze, mezi nimiž se tenkrát leskla zrcadla Tunklových rybníků, v nichž se to hemžilo rybami. Odpor sedláků proti rybníkům se však panu Tunklovi docela zlomit nepodařilo. Poddaní, kde jen mohli, porušovali hráze, rybníky vypouštěli, ryby chytali nebo je trávili, aby ani pán z nich nic neměl. Pan Tunkl zuřil, ale čím víc škůdců i nevinných lidí dával věšet, k tím větší nenávisti lidi dráždil. Svým jednáním dohnal své poddané jednou tak daleko, že ho to stálo život.
Stalo se, že se panu Tunklovi podařilo od pána z Vlašimi lacino koupit spálenou a opuštěnou ves Závořice mezi Postřelmovem a Leštinou. Ta se panu Tunklovi zdála jako stvořená pro založení rybníka.
Ihned po koupi poslal pan Tunkl dráby do všech svých okolních poddanských obcí, aby se nazítří ráno všichni muži a výrostci, vyzbrojení rýči, motykami a lopatami, dostavili do Závořic, kde jim on sám, pan Tunkl, sdělí, jak se mají chovat při díle, které tu zamýšlí postavit.
Druhého dne podle pánova rozkazu rychtáři poddané z vesnic přivedli. Houfy mužů vyzbrojených pracovním nářadím stály mlčky na louce a čekaly, co jim pán řekne.
Pan Tunkl zrána toho dne, vzrušen svým novým úmyslem, sestoupil s bičem v ruce do stáje, kde měl svých dvanáct vraníků, na nichž se střídavě projížděl, aby si z nich dnes vybral toho nejbujnějšího. Vůbec si nevšiml, že ve stáji dnes není koní jako obvykle dvanáct, že je tu o jednoho vraníka víc, víc o koně černého jako uhel, který hned, když pán vstoupil do stáje, zvedl svou bujnou hlavu, zaržál, zablýskal očima jakoby pánovi na pozdrav a zadupal, jako by se nemohl dočkat, až svého pána ponese.
Pan Tunkl, vida dychtivost koně, poplácal ho po bujné hřívě, hleděl na něho s velkým potěšením znalce a řekl:
„Tak pojď, zanes mě mezi mé chámy, a když budou tvrdohlaví, zahrajeme jim spolu čertí tanec.“
Kůň jako by mu rozuměl, vesele zařehtal a nedočkavě se vzpínal. Sotva ho podkoní vyvedl a osedlal, pán se na vraníka vyšvihl a ten ho jako vítr odnášel k Závořicům.
Teprve když se podkoní vrátil ze dvora do stáje, všiml si, že žádný kůň nechybí, že jich tu je jako jindy dvanáct. Chvíli se tomu divil, ale pak mávl rukou. Řekl si, že si pán asi v noci přivedl odněkud dalšího vraníka, a víc na to nemyslel.
Jako sám ďábel se pan Tunkl přihnal na koni před shromážděné sedláky. Zastavil bujného oře těsně před jejich obličeji, tak těsně, že před ním strachy couvali, a spustil:
„Od té chvíle jste všichni, jak tu stojíte, zproštěni všech jiných robot kromě té, že denně od úsvitu do setmění budete pracovat na stavbě závořického rybníka, který zde zakládám. Roboty, které jste dosud konali v polích a v lesích, jakož i platy a povinné dávky za vás vykonají a dají vaše ženy a děti. Kdokoliv by se bouřil nebo se práci vyhýbal a pilně nepracoval, bude pověšen. A nyní do práce,“ zvolal pan Tunkl a zapráskal jim bičem nad hlavami.
Nastalo hrobové ticho. Sedláci chvíli stáli jako kamenné sochy. Slyšeli, jakou neslýchanou robotu na ně a na jejich ženy a děti surový pán zas uvaluje. Pan Tunkl jejich mlčení považoval za vzdor a prvního sedláka, který před ním stál, švihl po tváři bičem. Po té ráně dosud mlčící dav zaburácel:
„Prokletý tyrane. Do pekla s tebou!“
Nad hlavami robotníků se zvedl les rýčů, motyk a lopat, a než se kdo nadál, pan Tunkl, zasažen rýčem do hlavy, se skácel s koně, který do té chvíle stál krotce jako beránek. Ale když pan Tunkl klesl ze sedla, vraník divoce zaržál, z nozder mu vyšlehly plameny, pod koněm se otevřela země, ze země se vyvalil oheň a dým, v němž kůň s jezdcem zmizeli.
Zděšení sedláci se rozprchli do svých domovů. Tělo pana Tunkla nebylo prý vůbec nalezeno. Lidi věřili, že ho odnesl do pekla sám Luciper - ten třináctý černý vraník, na němž pan Tunkl přijel.
Po smrti pana Tunkla jiní páni i sedláci rybníky zase vypouštěli a proměňovali je opět v louky a pole. Ale na těch hrázích, co po rybnících zbyly, a na těch místech, která zaplavovala voda rybníků, prý noční chodci často vidívali černého koně zapřaženého do pluhu, slyšívali práskání biče, kterým koně poháněl zástup světýlek, volajících sborem za tím strašidelným koněm: „Bijte pana Tunkla, až by voda žbluňkla.“ Světýlka prý byly duše panem Tunklem nevinně oběšených poddaných a on tím černým koněm, s nímž ony duše přeorávaly rybníky na pole.
Pan Tunkl měl tedy co dělat i v pekle. A dobře na něho, když byl na lidi za svého života tak zlý.