Mrtvá ruka
Do vsi Cotkytle na českomoravském pomezí se kdysi přistěhoval nějaký neznámý muž, peněz měl jak želez, zašel na zámek, koupil si v té vsi rychtu, oženil se a hospodařil. Nový rychtář byl statné postavy a ničeho se nebál. Říkali o něm, že býval důstojníkem, a proto se hodil i za rychtáře.
Jeho manželka mu povila tři dcery, jednu krásnější než druhou, a když dívky dospěly, táhli se mládenci z celého okolí do rychty na přástky jako mouchy na med.
Jednou se stalo, že rychtář svážel s pacholky z lesa dříví, a co čerchmant nechtěl, našli ve smrčí zrovna u cesty ležet pocestného. V zádech měl zabodnutý nůž, nohy bosé a v kapsách nic, co by stálo za řeč.
Zavražděný měl pěknou mladou tvář, hádali, že to bude nějaký vandrovník. Všichni ho velmi litovali, večer ho naložili na vůz, dovezli do vesnice a uložili v márnici.
Po klekání se jako obyčejně sešla do rychty na přástky celá mladá ves, panny a mládenci, ale do šprýmů jim nebylo, když slyšeli o nebožtíkovi v márnici. Litovali ho a dohadovali se, odkud nebožtík asi byl a kdo ho v lese zabil a obral. Tak se dostali do smutných vyprávění, hodiny se protahovaly, nikdo se nechystal domů, všichni se báli jít kolem hřbitova, když v márnici měl mrtvý hlídku.
Jenom nejstarší rychtářova dcera Bára se jim posmívala. Byla po otci srdnatá a nevěděla, co je strach.
„Všichni jste baby,“ útočila na mládence. „Ani jednoho z vás bych si nevzala za muže, jenom toho, kdo by šel hned teď do márnice a přinesl mi ruku toho mrtvého mládence.“
Besedníci si napřed myslili, že se Bára jenom tak vychloubá, aby je zahanbila, ale když viděli, že to myslí vážně, tak se té řeči zhrozili a umlkli. Seděli na lavicích jako zařezaní, báli se odejít, neřkuli jít na hřbitov uříznout mrtvému ruku.
A zatím co tak všichni už dlouhou chvíli mlčky seděli, popadla Bára ze stěny otcův lovecký tesák a se slovy „já vám teda ukážu, že si tu ruku přinesu“, vyběhla ze dveří, dřív než jí v tom mohl někdo zabránit.
Všichni zůstali hrůzou strnulí, nikdo slovíčka nepromluvil. Ale netrvalo dlouho a Bára byla tu – v jedné ruce nůž, ve druhé mrtvou ruku – a volala na ně:
„To je toho, zbabělci. Mrtvý nekouše.“
Zkamenělým besedníkům vstávaly vlasy na hlavě hrůzou a jenom rychtář vážným hlasem svou dceru napomenul:
„Baruško, to jsi neměla dělat. Je to nebezpečný žert. Mrtvé máme nechat odpočívat v pokoji.“
Bára po těch slovech trochu zrozpačitěla a zkrotla. Položila mrtvou ruku na stůl, nůž vedle ní, usedla tiše na židli, sklopila oči k zemi a také mlčela.
Celá přástka sedí a sedí, ve světnici je ticho jako v hrobě, na stěně tikají hodiny a vtom z kostelní věže bije půlnoc. Úderem dvanácté se najednou pod okny ozval hlas:
„Vrať mi moji ruku, vrať mi moji ruku, bez ní nebudu mít v hrobě pokoje. Vrať mi moji ruku, vrať mi moji ruku, sic budeš i ty na věky zatracená.“
Na smrt bledá Bára se začala třást strachy a prosila všecky přítomné, aby ji všichni pevně drželi, že mrtvému tu ruku oknem podá. Její sestry ji pevně objaly v pase, za sestry se v řadě postavili a pevně semkli všichni, kdo tu byli, silně se drželi, aby jim mrtvý nemohl Báru vyrvat, až si od ní bude brát svou ruku – a pak mu Bára ruku oknem podala.
Mrtvý sáhl po ruce zbylým pahýlem, ruka mu k němu ihned přirostla, a jak tam všichni byli, táhl je za sebou.
Už by byl Báru k sobě oknem přitáhl, když rychtář popadl kropenku a vystřikl oknem na mrtvého svěcenou vodu. Mrtvý ihned ztratil všecku sílu a moc nad živými. Pustil náhle Bářinu ruku, skácel se na dvůr a oni se svalili do světnice.
Omdlelou Báru vzkřísili, ale ta od té chvíle ztratila řeč, zesmutněla a chodila jako ve snách.
Třetího dne přišel do vsi rychtář z Hoštejna, vzdálené obce za Zábřehem, a sháněl se po synovi, který prý odešel z domu, aby cotkytelského rychtáře požádal o ruku jeho nejstarší dcery.
Když si Bára po té zprávě uvědomila, že vlastně uřízla ruku svému ženichovi, ruku, kterou jí přišel nabídnout, chřadla a chřadla a do roka a do dne skonala.
Pochovali ji vedle nešťastného mládence. Sešla se s ním aspoň po smrti v jednom hrobě.