Poustevník z jedlí

     Kdesi na břehu řeky Moravy žil kdysi mlynář, o němž se vyprávělo, že má ve mlýně plné truhlice zlaťáků, že i jeho čeládka snídá ze stříbrných hrníčků a obědvá na zlatých talířích. Ten mlynář měl jediného syna, o němž si všichni, i jeho vlastní rodiče, myslili, že jednou bude také mlynářem. Avšak syn jejich naděje nesplnil. Mlynářské řemeslo ho nezajímalo. Táhlo ho to do světa na zkušenou.
     „Nu což, zkušenost člověku nikdy neuškodí,“ pomyslil si starý mlynář. „Když jinak nedá, ať si jde.“ Dal synovi na cestu své požehnání a peněz do kapsy také požehnaně.
     Na cestě z kraje do kraje přišel mlynářský synek do jednoho francouzského města, kde si našel zaměstnání u věhlasného lazebníka, který znal všecky byliny, uměl hojit sečné i bodné rány a připravovat léky na všecky nemoci.
     Lazebník si bystrého cizince velmi oblíbil, naučil ho svému umění, a protože sám neměl nikoho, tak si na něho zvykl, že ho chtěl přijmout za vlastního syna. Mlynářova syna však svět lákal pořád dál a dál. Toužil uvidět moře a plavit se po něm do neznámých zemí, o jejichž bohatství slýchával.
     Rozloučil se tedy se svým chlebodárcem a učitelem a znovu se vydal na cesty. V jednom přístavu slyšel, že kapitán velké lodi, která v přístavu právě kotvila, hledá lodního lékaře. Přihlásil se u něho a byl přijat.
     Plul s tím kapitánem po mnoha mořích, uviděl mnoho zemí a poznal příslušníky mnoha národů.
     Kapitán s ním byl tak spokojen, že když ho později nerad ze služby propouštěl, dal mu nejenom smluvený plat, ale i podíl z obchodů.
     Než se mlynářský synek, nyní už dospělý muž, rozhodl, že se vrátí domů, uplynulo plných deset let. Jako bývalý lodní lékař měl peněz jako šlupek, koupil si překrásného arabského koně a cesta k domovu na ztepilém koníku mu rychle ubíhala.
     Pln radostného očekávání se jednoho dne blížil k otcovskému mlýnu. Avšak – co to? Tam, kde stával jeho rodný mlýn, uviděl rozvaliny. K nebi trčely jen zbytky ohořelých zdí a mezi nimi hromady kamení zarůstaly kopřivami.
     Vytušil, že se tu stalo neštěstí. Aby se dopátral nějakých zpráv o osudu mlýna, zastavil se ve vsi v hospodě. Nedal se poznat, s hostinským se pustil do řeči a mezi jiným se zeptal i na rodný mlýn. A hostinský mu vyprávěl:
     „V tom mlýně bydlel zámožný mlynář. Měl syna, ale ten – je tomu zrovna deset let – odešel do světa na zkušenou a víc se nevrátil. Před pěti lety, jak se povídalo, přišel do mlýna na noc nějaký krajánek a tomu snad, když usnul, spadla nevykouřená dýmka do sena. Mlýn do základů vyhořel a z lidí, co ve mlýně spali, se našly už jenom ohořelé kosti.“
     Cizincova tvář při tom vyprávění byla bledá, z prsou se mu dral bolestný vzdech, rychle se zvedl, pobídl koně a jel, kam ho kůň nesl – daleko – pryč – daleko... Pro samé slzy ani na cestu neviděl. Srdce měl plné výčitek. I sobě si dával vinu za osud, který potkal jeho nebohé rodiče.
     Když dojel z rovin k horám, kde už ho nikdo nemohl znát, daroval svého koně člověku, který podle cesty oral kamenité políčko, maje v pluhu zapřaženou svou rodinu. Potom šel pořád dál a dál do hor, koho potkal, tomu rozdával všecko co měl, do posledního krejcaru. Konečně ho pohltily hluboké lesy, jichž konce nikde nebylo. Prodíral se jejich houštinami tak dlouho, až došel k místu, na němž stály samé staré jedle vonící pryskyřicí. Ta lahodná vůně ho upoutala. Zdálo se mu, že ho ty stromy svou vůní hladí jako balzám a tiší bolest v jeho hrudi.
     Zastavil se a rozhlížel se kolem. Všude byl jenom tichý, hluboký les, samota bez ptáčka zpěváčka, místo, jaké si ve svém žalu toužil vyhledat a na něm na všecku svou bolest zapomenout.
     Usadil se tu jako poustevník. Dutina ve staré jedli mu byla přístřeším, lesní plody mu byly potravou, krotcí ptáci a krotká lesní zvěř jeho společníky. Už nikdy se nechtěl setkat s lidmi a nikdy se mezi ně vrátit. Leč čeho se prý člověk nejvíce odříká, toho se mu nejvíc dostane.
     Jednou za ranního rozbřesku, když náš poustevník už byl vzhůru, uslyšel lidský hlas. Z lesa někdo volal o pomoc.
     Poustevník nejdřív váhal, jestli se má jít podívat, odkud se volání ozvalo, ale pak přece vykročil. Po malé chvíli nalezl v lese oštěpem probodeného divokého kance a kousek dál od divočáka ležel těžce poraněný lovec, který už sotva dýchal.
     Poustevník položil raněného lovce na své chudobné lůžko, vymyl mu hlubokou ránu v boku, který mu divoké zvíře v posledním tažení roztrhlo, přiložil na ránu šťávy z léčivých bylin a hojivé masti, které připravil z tuku zabitého zvířete, a jak mu kázala lidská povinnost, pečoval o toho člověka tak dlouho, dokud se neuzdravil.
     Uzdravený lovec, dávno oplakávaný svou rodinou, se vrátil domů a roznesl mezi lidi zprávu, že v lese, až tam vzadu, „v jedlí“, žije muž, který mu zachránil život, muž, který umí zázračně léčit rány a laskavými slovy utišit všecky bolesti.
     Pověst se brzy roznesla a k poustevníkovi do „jedlí“ začali chodit napřed zvěří poranění lovci, popálení uhlíři, polámaní dřevorubci, potom z okolních vesnic sedláci pokopaní koňmi, ženy přinášely poustevníkovi neduživé děti, přicházeli nemocní, aby jim dal radu, lék nebo útěchu.
     Poustevník lidem rád sloužil mnoho let. Ve službě lidem zapomínal aspoň na chvíli na svou vlastní bolest. Lidí k němu chodilo čím dál tím víc. Ztrácel svou samotu i svůj klid a stářím i sílu lidem dál pomáhat. Aby sám nakonec nezůstal lidem na obtíž a nemusel se mezi lidi vrátit, když cítil, že se blíží jeho hodina, odešel z „jedlí“ na jiné místo v lese, aby tam nikým nepoznán zemřel.
     Jednoho dne ho jeho pacienti marně hledali. Dveře do chatrče, kterou mu tady zbudovali, aby měl lidi kde ošetřovat a aby měl kde sušit byliny, našli otevřené a na kusu čerstvé kůry připevněné na dveřích našli poustevníkův poslední vzkaz:
     „Vzpomínejte na mě v dobrém. Šťasten je ten, jehož dílo skončeno jest.“
     Avšak i potom se sem lidé pořád vraceli jako na památné místo, někteří ze zvědavosti, jiní z úcty a vděčnosti. Při tom shledali, že by se to místo dobře hodilo k osídlení. Podle pověsti pak ti, kteří měli toto mínění, se tu s povolením vrchnosti usadili a založili obec Jedlí, pojmenovanou jménem, jež jim připomínalo poustevníka z „jedlí“.

Obrázek

Předchozí       Další