Mistr Michal a pan Katarýn z Kataru

     Tenkrát, když žil Mistr Michal, měl kníže Lichtenštejn v Rudě na zámku vzácnou návštěvu. Přijel k němu pan Katarýn z Kataru, o němž bylo známo, že má pořád jednu kapsu prázdnou a druhou roztrhanou. Zato však dluhů, že by si za ně mohl koupit všecka lichtenštejnská panství sakumpak s lichtenštejnskou knížecí rodinou dohromady.
     Pan Katarýn byl vojenský dobrodruh. Kde se strhla nějaká válečná pranice, už tam byl a už se sekal. Od mládí jezdil ve vojenských službách ze země do země, a tak se mu řeč jaksi pomíchala, že když ho člověk poslouchal, nevěděl jistě, jestli pan Katarýn mluví česky nebo německy, francouzsky, anglicky nebo turecky. Ale nadávat uměl mezinárodně, takže mu nakonec každý rozuměl.
     V Rudě na návštěvě se pan Katarýn celkem nudil. Byl mír. Šavle v pochvách zbůhdarma rezavěly. Ale když se pan Katarýn dověděl, co Mistr Michal provedl na jarmarku purkmistrovi a městským drábům, hned za Michalem přiharcoval:
     „Mesijésilvuplémordié, ty taškářovej špicbůb, já mít v majn herberk na lichtenštejnšlospurkkchástl Ruda kasa plnej samej zlatej goldtolarpenyze, a ty ten kasa do zejtra morgenráno udělat vykradenej, vypucovanej, a do ten kas místo ten goldtolarpenyze strkat cedule, aby já fidět, ty tam rychtik byl. Čuješ, já a cvaj tupldráb vod knížepánhercók tebe budeme vartovat a hned šísovat, prásknout kulkama nebo živý chytat a běsit. Nechytit, nezašísovat, všeckí goldtolarpenyze tvoje. Pláty?“
     „Platí. Děkuji za zlaťáky, milostivý pane. Já si pro ně dnes v noci přijdu. Jenom je dobře hlídejte,“ souhlasil Mistr Michal a políbil panu Katarýnovi ruku.
     Mistr Michal sice dobře věděl, že pan Katarýn ve své kasičce nic nemá, ale když slíbil, šel se do ní kolem půlnoci podívat. Zámek tonul v hluboké tmě. Jenom v jediném pokoji se ještě svítilo, v tom, kde pan Katarýn se dvěma dráby, všichni ozbrojeni pistolemi, na něho čekali.
     Mistr Michal si v zámecké zahradě připravil hastroše s maskou své vlastní tváře, postrčil figuru k oknu a jednou hastrošovou rukou zaškrábal na okno.
     Hlídači sebou trhli a pan Katarýn poručil:
     „Zhasnout!“
     Drábové zhasli.
     Pan Katarýn otevřel okno a chtěl se podívat, co se děje. Vtom proti sobě vidí Michalovu tvář a zdviženou ruku, která jako by chtěla pana Katarýna uhodit.
     Prásk, střelil pan Katarýn do té tváře, ale tvář nic.
     „Vy taky šísovat,“ křikl pan Katarýn na dráby, a ti také hned vypálili ze svých pistolí. Po ranách se pod oknem ozval nářek a bylo vidět, že do zahrady padá od okna čísi tělo.
     Střelci odhodili vypálené pistole a běželi po schodech dolů podívat se na mrtvolu.
     Avšak sotva zmizeli z pokoje a běželi ven dlouhou zámeckou chodbou, vklouzl Mistr Michal oknem dovnitř, otevřel na stole ležící plechovou krabičku, které pan Katarýn říkal kasa, a jak předpokládal, nenašel v ní ani vindru. Proto vytáhl z kapsy svůj vlastní groš, vložil jej na dno skříňky a přikryl cedulkou, na kterou napsal:

Pan Katarýn, pán z Nemanic,
nemívá v kase nikdy nic.
Proto mu Mistr, dareba,
nechal v ní grošík na chleba.
     Pak Mistr Michal sebral všecky tři pistole a pohodlně vyšel ze zámku týmiž dveřmi, kterými před chvílí vyšli tři střelci hledat jeho mrtvolu. Když žádnou nenašli, vrátili se do pokoje a pan Katarýn se honem hnal ke kase. Uviděl v ní cedulku, přečetl ji a vztekle s ní praštil o zem. Pak ještě jednou hrábl do kasy. Hledal ten Michalův groš a náramně se divil, že jej tam skutečně našel.
     Zpráva o tom novém povedeném kousku Mistra Michala se brzo roznesla po celém kraji a proslavila ho široko daleko.

Obrázek

Předchozí       Další