Ukradená Panenka Maria
Na dolním konci Horních Studének, hned u první chalupy vpravo od silnice ze Svébohova, stojí už řadu let malá kaplička a v ní soška Panenky Marie. Podle pověsti celou kapličku vydlabal kdysi z kmene velkého dubového stromu místní řezbář samouk Kristián. Do kapličky pak ještě vyřezal a pečlivě vymaloval sošku Panenky Marie.
Lidový umělec Kristián musel být člověk opravdu dovedný, protože kaplička s kuželovitou stříškou je dosud velmi úhledná a soška madony v ní byla tak krásná, že nábožní lidé z celé vsi ani jedinou neděli nezapomínali přinášet jí čerstvě natrhané květiny. Celé generace Kristiánovu Panenku Marii takhle uctívaly.
Teprve daleko později, když se staré lidové sošky a obrázky začaly stávat předmětem módního zájmu a obchodu, našel se chtivý člověk, který si dovolil sáhnout i na hornostudénskou kapličku a cenný klenot lidového umění ukrást.
Zloděj, který vzácnou sošku z Kristiánovy kapličky odnesl, byl šibal všemi mastmi mazaný. Pod záminkou, že kupuje kůžky, kůzlata, králíky, koše a košťata, chodil ode vsi ke vsi po chalupách, poseděl, popovídal, všecko si dobře prohlédl, nakonec nic nekoupil a odešel. Nato se z chalup z výklenků nade dveřmi začaly pomalu ztrácet starodávné sošky svatých Florijánků, Linhartků a Prokopů, ze stěn staré ručně vyřezávané křížky s Kristem a obrázky malované na skle, z polic v předsíních malované hrníčky a džbánky, které měli lidé doma po předcích na památku. A takhle zmizela i ta původní Panenka Maria z kapličky v Horních Studénkách.
Jednou před velikonocemi přišla děvčata kapličku po zimě vyčistit, vybílit a na svátky vyzdobit. Dívají se, dívají a diví se:
„Kdepak je ta naše Panenka?“
Místo staré sošky však stála v kapličce soška zbrusu nová, jaké se prodávají v obchodech nebo na poutích. Dívky nechaly hned práce a šly se na tu záměnu poptat do nejbližší chalupy. Hospodář, starý muž, pohoršený tou zlodějskou bezbožností, byl celý bez sebe:
„Kdopak jen tohle mohl udělat?“
Umínil si, že i kdyby měl zchodit světa kraj, sám bude hledat, aby sošku a jejího zloděje objevil. Pátrání věnoval celé dvě dlouhé zimy, když v hospodářství nebylo právě co dělat. Chodil ode vsi ke vsi, od domu k domu, a všude se poptával, nemají-li na prodej krávu. I u něho to ovšem byla jen záminka, aby si mohl prohlédnout, nemají-li někde sošku, která se ztratila.
Měli ji.
Po dlouhém pátrání a vyptávání přišel konečně do domu toho člověka, který chodil po dědinách kupovat kůžky. Zaťukal na dveře světnice a vešel. Světnice byla prázdná, nikoho v ní nezastal. Proto si sedl na židli, že počká, až někdo přijde.
Později vyprávěl, že když tak seděl, měl dojem, jako by slyšel, že na něho někdo volá: „Tu jsem, tu jsem.“ Zdálo se mu, že ten hlas vychází z místa nad starodávnou hliněnou pecí. Šel se podívat, zvedl plachtu, kterou bylo na peci cosi přikryto, a k svému úžasu hned na kraji pod plachtou spatřil ztracenou sošku. Honem ji plachtou zase pečlivě přikryl, počkal, až se pán domu vrátil, poptal se ho po krávě, rozloučil se s ním a šel.
Ne, domů ne.
Nemeškal, zašel na četnickou stanici a nazpátek přišel už se dvěma četníky.
„Copak to máte, sousede, pod plachtou na peci?“ ptali se četníci, sotva vstoupili do světnice.
„Ále – takové staré krámy na vyhození. Na půdě mi už léta překážely. Snesl jsem je dolů, a aby proschly, než je spálím, dal jsem je na pec,“ povídal ten člověk. Hlas se mu přitom třásl, červenal a bledl.
„Smíme se podívat?“
Sundali plachtu. Našli Kristiánovu sošku a kromě ní i další sošky Florijánků, Prokopů a Linhartků, spoustu obrázků malovaných na skle, malovaných džbánků – starožitností celou sbírku. Byl jich plný kufr.
Četníci všecko sepsali a i se zlodějem jeli na stanici. Tam se též dověděli, pro koho zloděj kradl. Pro ještě většího zloděje, který však platil za váženého měšťana.
Po soudu dostali všichni poškození své věci zpátky, ale Kristiánova soška se do dřevěné kapličky na kraji vesnice už nevrátila. Hospodář ji na radu odborníků věnoval muzeu a místo ní dal do kapličky pěknou sošku nově zakoupenou v obchodě. O tu se obávat nemusel. Pro zloděje neměla valnou cenu.
Kristiánova kaplička v Horních Studénkách stojí dál. Staré pamětnice ji sice pořád aspoň občas krášlí květinami, ale mladá děvčata už na ten zvyk zapomněla. Jenom Anežka, dcera hospodáře, který vzácnou sošku našel, sama už skoro stoletá důchodkyně dlouho pevně věřila, že na jejího tátu tenkrát v té zlodějově chalupě soška opravdu volala: „Tu jsem, tu jsem,“ protože se chtěla vrátit do své kapličky, ke svým lidem, kteří ji tak dlouho opatrovali.
Z díla řezbáře – samouka zbyla jen vnější schránka. Ale i ta vnímavému člověku říká, že i kus dřeva je krásný, dotkne-li se ho umělcova ruka.