Pavel a krásná Milena

     Za dob rychtářů žil v Postřelmůvku zámožný a pro svůj rozum široko daleko vážený rychtář Hroch. Jeho paní také pocházela z rychty. Proto se nesmíme divit, že si oba přáli, aby si i jejich syn Pavel přivedl nevěstu z rychtářské rodiny a nezahodil se s nějakou žebrotou.
     Když jim syn dorostl do mužných let, zavolal si ho otec k sobě a pravil:
     „Vyhledal jsem ti nevěstu. Rychtářskou dceru Dorotu z Dlouhomilova. S tou se oženíš. Moc krásy sice nemá, ale zato je bohatá, a to je dnes to hlavní.“
     Pavel zbledl, zasmušil se, věděl, že je zle, že otec je paličák a od svého rozhodnutí nikdy neupustí. Co jednou řekl, muselo se stát. Od čeho by byl rychtář. Jak měl však otce poslechnout, když už dávno slíbil své srdce a svou ruku krásné pasákově dceři Mileně z rovenského dvora, s kterou se tajně scházel na pastvinách?
     Pavlovo srdce zaléval hluboký žal, když si pomyslil, že by měl Milenu, svůj nejdražší kvítek, opustit a navždy se trápit s šerednou Dorotou.
     „Otče,“ promluvil po krátkém mlčení pokorně. „Je to poprvé v mém životě, co vás nemohu poslechnout. Zaslíbil jsem se už jiné dívce a nevážil bych si sám sebe, kdybych svůj slib měl zrušit.“
     „Cože?“ rozkřikl se rychtář na syna. „Ty se opovažuješ mi vzdorovat? Mám snad své rychtářské slovo zrušit já? To je neslýchaná vzpurnost. Co svět světem stojí, rychtářské slovo vždycky platilo a bude platit. Odjakživa vybíral synovi nevěstu otec a každý hodný syn si bez odmluvy bral tu, kterou mu otec určil. A ty si vezmeš Dorotu, a víc o tom nechci slyšet.“
     „Nevezmu,“ odvětil pevně Pavel. „Šťasten mohu být jenom s tou, kterou mám rád ze své vlastní vůle, a byl bych nešťasten s tou, která by mi byla vnucena.“
     „No,“ zaváhal rychtář, který tak pevný postoj u poslušného syna nečekal. „Jestli ta tvá kráska má víc peněz než Dorota, dalo by se o tom i mluvit. Kterápak to je?“ couval rychtář.
     „Pasákova dcera Milena z rovenského dvora.“
     „Ty hlupáku,“ křičel rychtář hněvem bez sebe. „Takovou žebrotu chceš přivést na mou rychtu? K tomu já nikdy nesvolím, slyšíš? A nemíníš-li se jí okamžitě vzdát, táhni mi z domu a nevracej se, dokud tu špinavou žebračku nepustíš z hlavy. Táhni, jinak vezmu býkovec a ...“
     Pavel ani nehlesl, sbohem neřekl, otočil se a šel.
     Kam?
     Do rovenského dvora. Požádat o službu, aby byl blíž k Mileně a střežil ji, aby jí jeho zlý otec nemohl ublížit.
     Brzy si celý kraj vyprávěl, jak se moudrý a vážený rychtář Hroch rozhněval na svého jediného syna, a obdivovali Pavla, jak brzy se dovedl vpravit do služby na dvoře, že tam nad něho nebylo lepšího pracovníka.
     Dověděl se o něm i zábřežský pán a povolal Pavla do služby na svůj zámek. I tam Pavel ve službě vynikal, ale dlouho se na zámku nezdržel. Pán mu dal několik lidí a poslal ho s nimi, aby pod Hájíčkem vykáceli starý borový prales a založili tam vesnici.
     Pavel se svými druhy splnil pánovo přání. Vykáceli borové velikány a z borového dříví postavili vesnici Zborov. Pavel se stal zborovským rychtářem a oženil se s Milenou.
     Otec nechtěl Pavlovi jeho neposlušnost dlouho odpustit, ale když zestaral, byl rád, že si ho Pavel vzal k sobě a Milena bez reptání o starého tchána s láskou pečovala, jako by to byl její vlastní otec. Pak teprv rychtář Hroch poznal, že dobré srdce je víc než bohatství, a za své jednání vůči Pavlovi a vůči Mileně se upřímně styděl.

Předchozí       Další