Lesní a hraniční psi
Podle pověry duše lidí, kteří se za svého pozemského života provinili tím, že si tajným přesazením hraničních mezníků neprávem přivlastnili sousedovu půdu, se musely stejně jako ohniví muži za trest v noci toulat po falešných hranicích v podobě lesních a hraničních psů. Kdo jejich štěkání v noci zaslechl, chodil až do rána jako v bludném kruhu, nestalo-li se mu něco horšího – třeba že od vyčerpání a strachu umřel nebo únavou usnul a zmrzl.
Na Štítecku si lidé vyprávějí, že kdysi dávno při setkání s hraničními psy tak mohly zahynout dvě chalupníkovy děti.
Chalupník, o němž je řeč, a jeho žena chodili denně do práce k panskému dvoru. Jejich děti, starší chlapec a mladší sestřička, zůstávaly samy. Musely poklízet krávu Červinu a od jara do podzimu ji vodit na pastvu daleko od vesnice do tak řečených Dolů, k úzkému údolíčku mezi olšanskou osadou Na Horách a Horními Studénkami.
Kráva se celý den pilně popásala na úhoru, děti sbíraly po okrajích lesa houby a maliny, rozdělávaly si ohníček, upekly si vždycky pár brambůrků a den jim ubíhal jako voda.
Jednoho podzimního dne se děti do své zábavy zabraly tak, že ani nezpozorovaly, že se k večeru plazí od Lísku hustá mlha, a než se nadály, mlha je obklopila a byla tak hustá, že děti nejen že neviděly krávu, ale pomalu ani samy sebe. Držely se za ruce, aby se jeden druhému neztratil, a běžely hledat Červinu, aby se někam nezaběhla.
Avšak už bylo pozdě.
Hustá mlha zahalila celou krajinu neprůhlednou šedí. Nebylo vidět ani na krok. Malá Barborka se rozplakala a chlapec ji měl co těšit. Děvčátkův hlasitý pláč a volání „já chci domů,“ jim ale pomohlo. Rozumná kráva uslyšela volání a její zvířecí pud ji přivedl k dětem. Když jim Červina svým drsným jazykem olízla tváře, zaradovaly se, že jsou zas všichni tři pěkně pohromadě. Co to však bylo platné? Nevěděli, kudy se dát domů. Ani kráva je nemohla vést, protože v mlze cestu z pastvy nebylo vidět.
Radili se, co dělat.
„Nejlépe uděláme, když tady počkáme,“ radil chlapec. „Naši nás budou se světlem hledat a dovedou nás domů.“
Děvčátko však pořád plakalo, a tak se rozhodli, že přece jen půjdou. Hoch si pamatoval, že cesta k domovu vede přes potůček. Poslouchali tedy a vydali se směrem, odkud slyšeli šumět vodu. Překročili potok a octli se na louce, o níž si myslili, že je to louka, která sousedí s jejich pastvinou a po jejímž okraji vede cesta z Dolů k vesnici. Tak chodili pořád dokola, ohmatávali cestu nohama, ale v té tmě jim oči nebyly nic platné. Cestu ne a ne najít.
Všude kolem nich panovalo těžké ticho. A najednou se z té šedé tmy ozval slabý psí štěkot: „Haf, haf, haf.“
„To je náš Voříšek,“ zaradovala se Barborka. „Slyšíš? Naši nám přišli naproti.“
Sotva ta slova vyslovila, uslyšeli psích hlasů víc a víc, jako by v mlze pobíhala psů celá smečka.
„To je ozvěna,“ hádal chlapec. „Nemůžeme jít dál, dokud nebudeme slyšet jen jeden psí hlas.“
Pokud děti tiše stály, neslyšely nic. Jakmile vykročily, štěkání se ozvalo znova hned z menší, hned z větší dálky, hned před nimi, hned za nimi, hned se jim zdálo zřetelnější, hned slabší. Děti se vydaly vždycky tím směrem, odkud štěkání bylo slyšet. Měnily pořád směr a po chvíli nevěděly už opravdu kudy kam.
Hošíkovi teď napadlo, že cesta domů z Dolů vede do svahu. Proto si přestal všímat psích hlasů a držel se stráně. Tak prošli krajem řídkého lesa a octli se na zoraném poli.
„Z lesa jsme venku, Barborko,“ utěšoval hoch sestřičku, která vedle něho už sotva klopýtala. „Neplač, odtud už trefíme.“
Sotva však ušli pár dalších kroků, ozval se za nimi opět psí štěkot, ale tentokrát hlubokým hlasem, jakým štěkají jenom velcí psi.
„To je Strnadův Tygr. Hledají nás. Musíme se jim ozvat.“
„Tygr, Tygr, pojď sem,“ volaly děti, co jim stačila hrdla, „táto, táto, tady jsme.“
Štěkání hned utichlo. Sotva však děti znovu vykročily za hlubokým psím hlasem, hned se zas ozvaly slabé psí hlásky a potom ze všech stran i hluboký psí štěkot a hlasy se kolem nich rozléhaly jako stonásobná ozvěna. Kráva Červina se po celém těle chvěla jak osika, úzkostně bučela, a když na ni sáhli, stála na její zježené srsti pěna.
„Počkáme, až vyjde měsíc,“ povídá chlapec. „Zdá se mi, že to nebude už dlouho trvat.“ Zůstali tedy stát a štěkání přestalo.
„To nebyli naši, Barborko, to asi nějací cizí hafani honí ve tmě zajíce,“ vymlouval děvčátku ten štěkot chlapec a držel svou sestru pevně za ruku.
Stáli na místě dost dlouhou dobu a dívali se, jak se měsíc prodírá mlhou a jak mlha zvolna klesá do lesů. Trochu se rozjasnilo a děti najednou v dálce spatřily dvě malá, jasná světýlka.
„Táto, mámo,“ volaly a vykročily směrem k těm světýlkům.
Když se setkaly s rodiči, vyprávěly jim, co kolem sebe v mlze slyšely, ale rodiče říkali, že se jim asi něco v té tmě zdálo. Nechtěli děti vylekat a s vysvětlením počkali až do druhého dne.
Když se děti vyspaly, rodiče jim vyprávěli, že je šli hledat hned zvečera, ale že v mlze také slyšeli psí štěkot. Chodili také hodnou chvíli sem a tam a nemohli najít správnou cestu, protože hlasy lesních psíčků, kteří štěkají slabým hláskem, a hlasy hraničních psů, kteří štěkají silným hlasem, je zaváděly pořád jinam. Teprve až opadla mlha, uslyšeli to volání „táto, mámo.“
„Kdyby se vám ještě někdy něco takového přihodilo,“ poučovali rodiče děti, „zůstaňte hezky na místě a nedejte se psím štěkotem zlákat z pravé cesty. Kdo se vydá za hlasem lesních a hraničních psů, stane se jejich obětí. Kdo počká na místě, tomu nemohou ublížit.“
Od té doby, sotva začalo za Bukovou horou zapadat sluníčko, děti se honem sebraly a Červinu hnaly z pastvy domů.