Selka čarodějnice

     V Horních Studénkách prý kdysi žila selka čarodějnice, která, ačkoliv měla jen jednu starou krávu, hubenou jako žebřina, přece od ní každý týden stloukala tolik másla, že je nestačila v sobotu týden co týden po Šumperku rozprodat. Selčini lakomí sousedé, kteří měli pořád všeho málo, byli zvědaví, jak to selka dělá, a závistivýma očima ji pozorně sledovali.
     Zvláště jeden soused, zrovna od vedle, byl velký nepřející lakomec. Ačkoliv prý měl kopy zlaťáků poschovávaných před zloději v pytlích se zrním a zakopaných v kamenných hrncích v zahradě pod stromy, stále neměl dost. Tajemství selčina másla mu pořád vrtalo hlavou a byl by dal nevímco za to, kdyby se ho dopídil. Ve dne v noci hlídal selčina okna, nakukoval do nich a čekal, až bude selka stloukat, aby ty její čárymáry viděl na vlastní oči.
     Selka – jako každá čarodějnice – byla chytrá a dobře věděla, že po ní soused pase, že ji pořád sleduje, a proto mu každou chvíli nastrojila nějakou past, aby se do ní chytil a byl za svou zvědavost a lakotu potrestán.
     Jednou, když nesla na zádech do Šumperka plnou putnu másla, zahlédla za sebou sousedův stín. Upustila na cestu malý balíček pečlivě zabalený do máslového papíru, jako by ztratila hrudku másla, a čekala, co soused – jestli zavolá, že něco ztratila, nebo si balíček nechá.
     To se ví, že soused ani muk, sebral balíček, šups s ním pod kabát a upaloval domů. Doma však to, co v balíčku našel, spěšně vyhodil tam, kam to patřilo – do žumpy.
     Podruhé selka zase pod oknem, jímž ji soused chodil špehovat, vykopala hlubokou jámu, naplnila ji až po vrch močůvkou a zakryla větvemi a trávou. Soused se v jámě pěkně vykoupal, ale po selčině tajemství pátrat nepřestal.
     Aby se vyhnul nepříjemným nástrahám, šel na věc jinak. S nejsladším úsměvem začal chodit k sousedce na besedu a jednou, když znenadání a bez zaklepání k ní vpadl do světnice, zahlédl, že selka sype do máselnice z pytlíku jakýsi prášek, v němž asi bylo její tajemství. Neříkal nic, chodil na návštěvy dál, až se mu podařilo vyslídit, kam čarodějnice kouzelný prášek ukryla. Když jednou odešla s máslem do Šumperka, vnikl do jejího příbytku a trošku kouzelného prášku si odsypal.
     Běžel s práškem hned domů, nalil do máselnice smetanu, popadl tlouček a tluče a tluče. Bouchne tloučkem dvakrát, třikrát – a hle – máselnice je plná jakési husté hnědé kaše, že z ní šel tlouček sotva vytáhnout. Po světnici se zároveň rozšířil tak odporný zápach, že lakomec, který od samé lakoty trpěl na slabý žaludek, sotva stačil vyrazit na vzduch a popadnout dech. Když se vrátila jeho žena, zavázala si mokrým šátkem nos a máselnici i s jejím obsahem vyhodila na hnůj.
     Tak se čarodějnice mstila zvědavému sousedovi, který ji pořád okukoval. Ale když se pak rozkřiklo, že stlouká máslo z jakéhosi prášku, přestali od ní lidé máslo kupovat a ona se musela odstěhovat bůhvíkam, kde ji nikdo neznal. Bájilo se dál, že prý prášek vyráběla z věcí, které dostávala od lidí darem, ale jen z takových věcí, o něž si neřekla, které jí lidé sami nabídli, třeba staré šaty, boty, ovoce, buchty apod. Jenže ať po ní zkoušel stloukat máslo s jakoukoliv přísadou kdokoliv, nikomu se tolik másla jako jí stlouci nepodařilo. Smetanu si jen zkazili.

Předchozí       Další