Bezhlavý myslivec

     Pan Protiven ze Zábřeha, člen markraběcí družiny, si často rád vyjel na lov do lesů v údolí Nemilky. V lesích kolem této bystřiny býval v těch dobách pravý lovecký ráj a pan Protiven se odtud vždycky z lovu vracíval s bohatou kořistí. Nadto Nemilka bývala plná pstruhů, kteří chutně připraveni zdobívali pánovu tabuli.
     Lovecká vyjížďka pana Protivena končívala obvykle na květnatém palouku v lese Zborovci. Tam se odpočívalo. Panu Protivenovi se to místo tak líbilo, že na něm dal postavit myslivnu a usadil v ní mladého myslivce, aby tu hlídal zvěř a podle potřeby ji dodával na zábřežský zámek.
     Myslivec se oženil a s manželkou si v myslivně spokojeně žili. On stopoval a podle pánových příkazů lovil srnce a jeleny, chytal lišky a jezevce, hubil vlky a cvičil sokoly. Jeho žena se starala o domácnost. Kromě toho v létě sbírala a sušila léčivé byliny, sbírala houby, sázela zeleninu, v zimě pletla a tkala. Vždycky k večeru, když se myslivec vracel z lesa, vycházela mu naproti, s úsměvem ho vítala domů a prostírala mu k večeři.
     Žili šťastně a nic jim nechybělo. Jenomže štěstí lidem nikdy dlouho netrvá, rádo lidi opouští a vůbec se nestará, jestli člověk, kterého opustilo, po něm pláče.
     Jednoho letního večera se myslivec jako obvykle vracel z lesa a už z dálky vyhlížel, jestli mu žena jde naproti.
     Tentokrát mu však nikdo naproti nepřišel. Dům v soumraku dnes vypadal ponuře a kolem domu panovalo jakési těžké a zlověstné ticho. Dveře do domu byly dokořán, na volání nikdo neodpovídal a ani ve světnici myslivec zprvu nikoho nespatřil. Zapálil louč a až v jejím světle uviděl na podlaze krvavou kaluž a v ní pohozený jeden ze svých loveckých tesáků, na jehož lesklé oceli se černala zasychající krev.
     Polekán tou strašlivou podívanou nechal myslivec všecko tak jak bylo a spěchal do Zábřeha na zámek vypovědět, co doma našel.
     Purkrabí s biřici spolu s myslivcem hned osedlali koně a co nejrychleji jeli do myslivny. Tam, protože nenašli žádné tělo a v kaluži byl myslivcův tesák, začali myslivce podezřívat a usvědčovat ho, že on sám svou ženu tesákem zabil a někde ji zahrabal. Nešťastný myslivec se marně bránil hroznému nařčení, nadarmo vydržel všecko mučení, kterému ho podrobili, aby se přiznal.
     Neuvěřili mu a kat mu srazil hlavu. Katovi pacholci potom uložili myslivcovo tělo do příliš krátké rakve. Uťatá hlava se jim vešla pouze pod myslivcovu paži.
     Od těch dob prý myslivec s hlavou pod paží každou noc chodil do míst, kde stávala jeho myslivna, a na jednom místě, kousek za myslivnou v lese, zůstával od půlnoci do jedné hodiny nehybně stát.
     Zprávu o tom, že ve Zborovci straší myslivec bez hlavy, roznesli nejdřív pytláci, kteří se tam strašidla polekali, a zprávu potvrdili i lidé z okolí. Vedli prý jednou v noci ze Zábřeha z trhu koně. Ve Zborovci blízko myslivny se koně zastavili, nechtěli dál, úzkostně ržáli a plašili se. Báli se postavy, která šla proti nim. Její stín se ploužil po cestě blíž a blíž – a pod paží si nesl hlavu. Jeden neohroženec na strašidelnou postavu zavolal:
     „Nemůžeš se vyhnout, když vidíš, že se tě koně bojí?“
     A myslivec se skutečně vyhnul do lesa.
     Když se o tom dověděli v Zábřeze, dali si ukázat místo, kde myslivec držívá noční hlídku, kopali tam a našli tělo mrtvé myslivcovy ženy.
     Brzy na to zatkli v Zábřeze lapku, který nosil na levém malíku prsten, v němž pan Protiven poznal ten, který daroval nevěstě popraveného myslivce v den její svatby. Lapka se na mučení k zločinu přiznal.
     Tak vyšla pravda najevo. Všem bylo nevinného myslivce a jeho ubohé ženy líto, ale to už jim moc platné nebylo. Nešťastné manžele pochovali na hřbitově v jednom hrobě a kdo na tom pohřbu byl, každý nad nimi zaplakal.

Předchozí       Další